1

Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, Amazon EU Sàrl, právní nástupkyně Amazon Services Europe Sàrl, domáhá zrušení rozhodnutí Komise C(2023) 2746 final ze dne 25. dubna 2023, kterým byla její platforma Amazon Store na základě čl. 33 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 určena jako velmi velká on-line platforma (dále jen „napadené rozhodnutí“).

2

Žalobkyně provozuje platformu Amazon Store, internetový obchod se spotřebním zbožím, které prodává žalobkyně nebo třetí prodejci. Tento obchod je přístupný z různých internetových stránek, mezi něž patří „www.amazon.fr“, „www.amazon.de“, „www.amazon.es“, „www.amazon.it“, „www.amazon.nl“, „www.amazon.pl“, „www.amazon.se“ a „www.amazon.com.be“.

3

Dne 17. února 2023 žalobkyně uvedla podle čl. 24 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách) (Úř. věst. 2022, L 277, s. 1) na svých internetových stránkách, že průměrný měsíční počet aktivních příjemců v Evropské unii (dále jen „PMP“) platformy Amazon Store je vyšší než 45 milionů.

4

Dne 22. února 2023 Evropská komise sdělila společnosti Amazon.com, Inc. a žalobkyni své předběžné závěry, podle nichž platforma Amazon Store splňuje podmínky pro to, aby byla určena jako velmi velká on-line platforma ve smyslu čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065.

5

Dále Komise na základě čl. 33 odst. 4 nařízení 2022/2065 informovala Lucemburské velkovévodství o svém záměru určit platformu Amazon Store jako velmi velkou on-line platformu.

6

Dne 27. února 2023 Lucemburské velkovévodství informovalo Komisi, že nemá žádné připomínky.

7

Dne 15. března 2023 žalobkyně předložila připomínky k předběžným závěrům Komise a nezpochybnila skutečnost, že platforma Amazon Store splňuje podmínky pro to, aby byla určena jako velmi velká on-line platforma ve smyslu čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065.

8

Napadeným rozhodnutím Komise určila na základě čl. 33 odst. 4 nařízení 2022/2065 platformu Amazon Store jako velmi velkou on-line platformu ve smyslu čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení.

9

Žalobkyně a Bundesverband E-Commerce und Versandhandel Deutschland eV (bevh) v podstatě navrhují, aby Tribunál:

10

Komise, Evropský parlament a Evropská organizace spotřebitelů (BEUC) navrhují, aby Tribunál:

11

Rada Evropské unie navrhuje, aby Tribunál žalobu zamítl.

12

Na podporu žaloby žalobkyně uplatňuje tři žalobní důvody vycházející z námitky protiprávnosti čl. 33 odst. 1, jakož i článků 38 a 39 nařízení 2022/2065.

13

Komise, Rada a BEUC tvrdí, že první žalobní důvod není přípustný.

14

Rada tvrdí, že první žalobní důvod musí být odmítnut jako nepřípustný z důvodu, že jej žalobkyně dostatečně neupřesnila tak, aby mohla být posouzena jeho opodstatněnost. V tomto ohledu uvádí, že mezi body 166 a 203 žaloby existuje „rozpor“, a proto nelze určit, zda žalobkyně zpochybňuje pouze legalitu napadeného rozhodnutí, nebo zda mimoto namítá protiprávnost některých ustanovení nařízení 2022/2065. Kromě toho tvrdí, že v případě, že by žalobkyně namítala protiprávnost takových ustanovení, nebylo by možné určit, zda se jedná o článek 33 nebo články 34 až 43 uvedeného nařízení.

15

Je třeba připomenout, že podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na řízení před Tribunálem použije v souladu s čl. 53 prvním pododstavcem téhož statutu, jakož i podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu, musí žaloba obsahovat předmět sporu, dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné pro to, aby umožnily žalovanému připravit si obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je k tomu, aby žaloba byla přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby (rozsudek ze dne 29. března 2012, Komise v. Estonsko,C‑505/09 P, EU:C:2012:179, bod 34).

16

V projednávané věci je třeba uvést, že rozsah prvního žalobního důvodu lze za účelem posouzení jeho opodstatněnosti s dostatečnou přesností zjistit ze znění žaloby.

17

V bodech 10 a 12 žaloby žalobkyně totiž uvádí, že prostřednictvím prvního žalobního důvodu má v úmyslu zpochybnit legalitu článku 33 nařízení 2022/2065 z důvodu, že toto ustanovení porušuje články 7, 11, 16, 17 a 20 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Stejně tak žalobkyně v rámci argumentů na podporu přípustnosti svých žalobních důvodů v bodech 134 a 135 žaloby v podstatě připomíná, že námitka protiprávnosti vznesená v rámci prvního žalobního důvodu směřuje proti článku 33 tohoto nařízení. Kromě toho z nadpisu tohoto žalobního důvodu, jak je uveden v žalobě, vyplývá, že žalobkyně zpochybňuje legalitu kritéria pro určení velmi velkých on-line platforem stanoveného v čl. 33 odst. 1 uvedeného nařízení. Nakonec zejména z bodů 166 až 169 a 187 až 189 žaloby vyplývá, že žalobkyně zpochybňuje legalitu uvedeného kritéria a proto legalitu čl. 33 odst. 1 sporného nařízení v rozsahu, v němž jí ukládá povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 téhož nařízení.

18

Mimoto okolnost dovolávaná Radou, podle níž má žalobkyně za to, že povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 jsou protiprávní, není neslučitelná se skutečností, že žalobkyně v rámci prvního žalobního důvodu namítá protiprávnost čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení z důvodu, že jí ukládá takové povinnosti, které jsou rovněž protiprávní.

19

I když je za těchto podmínek pravda, že žalobkyně v bodě 203 žaloby uvádí, že jsou jí napadeným rozhodnutím ukládány povinnosti, které jsou v rozporu s Listinou, je třeba mít za to, že ve skutečnosti tvrdí, že toto rozhodnutí je prováděcím opatřením k čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065, který je sám o sobě protiprávní v rozsahu, v němž jsou jí tímto rozhodnutí ukládány takové povinnosti.

20

Na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, z toho plyne, že z žaloby dostatečně jasně vyplývá, že žalobkyně prostřednictvím svého prvního žalobního důvodu namítá protiprávnost čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065. Ostatně je třeba konstatovat, že samotná Rada rozvinula ve svých písemných podáních podpůrnou argumentaci, jež směřuje k zamítnutí tohoto žalobního důvodu z meritorního hlediska na základě takového výkladu uvedeného žalobního důvodu.

21

Proto je třeba námitku nepřípustnosti vznesenou Radou zamítnout.

22

Komise a BEUC tvrdí, že první žalobní důvod musí být odmítnut jako nepřípustný z důvodu, že žalobkyně prostřednictvím tohoto žalobního důvodu namítá protiprávnost ustanovení nařízení 2022/2065, která nepředstavují právní základ napadeného rozhodnutí, ani s ním nemají přímou právní spojitost.

23

Komise totiž uvádí, že napadené rozhodnutí bylo přijato na základě čl. 33 odst. 4 nařízení 2022/2065 a žalobkyně protiprávnost tohoto ustanovení nenamítá. Mimoto, i když Komise tvrdí, že žalobní důvod vycházející z námitky protiprávnosti čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení je přípustný, konstatuje však, že ačkoliv první žalobní důvod formálně směřuje k namítání protiprávnosti tohoto ustanovení, žalobkyně ve skutečnosti zpochybňuje pouze skutečnost, že tržiště mohou podléhat povinnostem stanoveným v článcích 34 až 43 tohoto nařízení v případě, že jejich PMP dosáhne 45 milionů. Články 34 až 43 uvedeného nařízení nemají přitom přímou právní spojitost s napadeným rozhodnutím.

24

BEUC dále tvrdí, že žalobkyně byla oprávněna zpochybnit použitelnost povinností stanovených v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 na tržiště. Nicméně tvrdí, že žalobkyně prostřednictvím prvního žalobního důvodu ve skutečnosti zpochybňuje legalitu uvedených povinností jako takových, přestože tyto povinnosti nemají přímou právní spojitost s napadeným rozhodnutím.

25

Žalobkyně, podporovaná bevh, tvrdí, že první žalobní důvod je přípustný.

26

Podle článku 277 SFEU platí, že dotýká-li se spor aktu s obecnou působností přijatého orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie, může se každá strana, i když lhůta stanovená v čl. 263 šestém pododstavci uplynula, domáhat z důvodů stanovených v čl. 263 druhém pododstavci před Soudním dvorem Evropské unie nepoužitelnosti tohoto aktu.

27

Toto ustanovení je výrazem obecné zásady zajišťující každému účastníku řízení právo incidenčně napadnout za účelem zrušení rozhodnutí, které je mu určeno, platnost aktů s obecnou působností, které tvoří základ takového rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 8. září 2020, Komise a Rada v. Carreras Sequeros a další, C‑119/19 P a C‑126/19 P, EU:C:2020:676, bod 67 a citovaná judikatura).

28

Vzhledem k tomu, že cílem článku 277 SFEU není umožnit účastníku řízení napadnout použitelnost jakéhokoli aktu s obecnou působností prostřednictvím jakékoli žaloby, musí být akt, jehož protiprávnost je namítána, přímo nebo nepřímo použitelný ve věci, která je předmětem žaloby (viz rozsudek ze dne 8. září 2020, Komise a Rada v. Carreras Sequeros a další, C‑119/19 P a C‑126/19 P, EU:C:2020:676, bod 68 a citovaná judikatura).

29

Soudní dvůr tak v souvislosti s žalobami na neplatnost podanými proti individuálním rozhodnutím připustil, že předmětem námitky protiprávnosti mohou platně být ustanovení aktu s obecnou působností, která jsou základem uvedených rozhodnutí, nebo která mají přímou právní spojitost s takovýmito rozhodnutími (viz rozsudek ze dne 8. září 2020, Komise a Rada v. Carreras Sequeros a další, C‑119/19 P a C‑126/19 P, EU:C:2020:676, bod 69 a citovaná judikatura).

30

Soudní dvůr naproti tomu rozhodl, že námitka protiprávnosti směřující proti aktu s obecnou působností, ve vztahu k němuž napadené individuální rozhodnutí není prováděcím opatřením, je nepřípustná (viz rozsudek ze dne 8. září 2020, Komise a Rada v. Carreras Sequeros a další, C‑119/19 P a C‑126/19 P, EU:C:2020:676, bod 70 a citovaná judikatura).

31

Zaprvé v tomto ohledu z bodů 17 až 20 výše vyplývá, že žalobkyně namítá v žalobě protiprávnost čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž toto ustanovení ukládá některým tržištím povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení.

32

Zadruhé je třeba uvést, že žalobkyně je oprávněna namítat protiprávnost čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065, jak v podstatě uznávají Komise a BEUC.

33

Článek 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 totiž stanoví, že další povinnosti týkající se řízení systémových rizik, stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení, se vztahují na on-line platformy, jež mají PMP nejméně 45 milionů a které jsou určeny jako velmi velké on-line platformy podle čl. 33 odst. 4 uvedeného nařízení.

34

Podle čl. 33 odst. 4 nařízení 2022/2065 Komise přijme rozhodnutí, kterým se jako velmi velká on-line platforma určí on-line platforma, která má PMP nejméně rovný počtu uvedenému v čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení.

35

Z toho vyplývá, že i když čl. 33 odst. 4 nařízení 2022/2065 zmocňuje Komisi k tomu, aby určila on-line platformu jako velmi velkou on-line platformu, čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, jaké on-line platformy musí být takto určeny pro účely použití článků 34 až 43 uvedeného nařízení.

36

Komise tak měla v napadeném rozhodnutí za to, že platforma Amazon Store musí být určena jako velmi velká on-line platforma „ve smyslu čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065“.

37

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že v napadeném rozhodnutí, i když bylo přijato na základě čl. 33 odst. 4 nařízení 2022/2065, je uplatněno kritérium uvedené v čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení. Případná protiprávnost posledně uvedeného ustanovení, z níž by vyplývala jeho nepoužitelnost podle článku 277 SFEU, by tak nutně musela vést ke zrušení uvedeného rozhodnutí.

38

V důsledku toho je třeba mít za to, že napadené rozhodnutí má přímou právní spojitost s čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení.

39

Z toho vyplývá, že námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí a BEUC je třeba zamítnout.

40

Jak bylo uvedeno v bodě 31 výše, žalobkyně v rámci prvního žalobního důvodu namítá protiprávnost čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž ukládá některým tržištím povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení.

41

První žalobní důvod se v podstatě skládá z pěti částí, které vycházejí z toho, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 porušuje článek 7, čl. 11 odst. 1, článek 16, čl. 17 odst. 1 a článek 20 Listiny.

42

Žalobkyně, podporovaná bevh, uvádí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž ukládá některým tržištím povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení, porušuje článek 16 Listiny. Konkrétně tvrdí, že tyto povinnosti pro ni představují značnou zátěž, a proto představují zásah do její svobody podnikání. Dodává, že uvedené povinnosti nejsou vhodné k dosažení cílů uvedeného nařízení. V této souvislosti poukazuje na to, že cílem sporných povinností je snížení systémových rizik, která nejsou zapříčiněna tržištěm. Mimoto konstatuje, že tržiště nepředstavují „systém“, a proto nemohou způsobit „systémová“ rizika. Nakonec tvrdí, že unijní normotvůrce mohl za účelem dosažení svých cílů přijmout jiná, méně omezující opatření.

43

Komise, podporovaná Parlamentem, Radou a BEUC, argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

44

Žalobkyně tvrdí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž ukládá některým tržištím povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení, představuje zásah do svobody podnikání zakotvené v článku 16 Listiny.

45

Podle článku 16 Listiny se svoboda podnikání uznává v souladu s právem Unie a vnitrostátními zákony a zvyklostmi.

46

V souladu s čl. 6 odst. 1 třetím pododstavcem SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny je třeba při jejím výkladu zohlednit vysvětlení k Listině (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17).

47

Ve vysvětleních k Listině se uvádí, že „[č]lánek [16 Listiny] je založen na judikatuře Soudního dvora [Evropské unie], která uznala svobodu vykonávat hospodářskou nebo obchodní činnost […] a smluvní svobodu […] a na čl. 119 odst. 1 a 3 [SFEU], který uznává volnou soutěž“, že „[t]oto právo je přirozeně vykonáváno při dodržení práva Unie a vnitrostátních právních předpisů“, a „[toto právo] může být předmětem omezení uvedených v čl. 52 odst. 1 Listiny“.

48

Je tak třeba mít za to, že ochrana poskytnutá článkem 16 Listiny se vztahuje na svobodu vykonávat hospodářskou nebo obchodní činnost, smluvní svobodu a volnou soutěž (viz rozsudek ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich,C‑283/11, EU:C:2013:28, bod 42 a citovaná judikatura).

49

Svoboda podnikání zahrnuje mimo jiné právo každého podniku využít v mezích odpovědnosti, kterou nese za vlastní jednání, možnosti volně nakládat hospodářskými, technickými a finančními zdroji, jež má k dispozici (rozsudky ze dne 27. března 2014, UPC Telekabel Wien,C‑314/12, EU:C:2014:192, bod 49, a ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran,C‑124/20, EU:C:2021:1035, bod 78).

50

Proto opatření zatěžující svého adresáta povinností, jež omezuje volné využívání zdrojů, které má k dispozici, neboť jej nutí přijmout opatření, která mohou pro něj znamenat značné náklady, vést k výrazným dopadům na organizaci jeho činností nebo vyžadovat obtížná a složitá technická řešení, představuje zásah do svobody podnikání (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. března 2014, UPC Telekabel Wien,C‑314/12, EU:C:2014:192, bod 50, a ze dne 27. června 2024, Gestore dei Servizi Energetici,C‑148/23, EU:C:2024:555, bod 64).

51

V projednávané věci čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 ukládá poskytovatelům velmi velkých on-line platforem, včetně tržišť, povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení.

52

Z článků 34 až 43 nařízení 2022/2065 vyplývá, že poskytovatelé velmi velkých on-line platforem musí určit, analyzovat a posoudit veškerá systémová rizika plynoucí z koncepce nebo fungování jejich služby (článek 34), že v důsledku toho mohou být nuceni upravit koncepci, vlastnosti a fungování své služby, změnit své smluvní podmínky a omezit prezentaci reklam (články 35 a 36), že se musí na vlastní náklady podrobit nezávislému auditu (článek 37), poskytnout pro každý svůj doporučovací systém jednu možnost, která není založena na profilování (článek 38), zveřejnit na svém rozhraní informace o reklamě, kterou šíří (článek 39), umožnit přístup k některým ze svých údajů výzkumným pracovníkům (článek 40), zřídit svůj útvar zajišťování souladu (článek 41), zveřejňovat zprávy o transparentnosti (článek 42) a platit Komisi poplatek za dohled (článek 43).

53

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že články 34 až 43 nařízení 2022/2065 ukládají poskytovatelům velmi velkých on-line platforem povinnost přijmout opatření, která pro ně mohou znamenat značné náklady, vést k výrazným dopadům na organizaci jejich činností nebo vyžadovat obtížná a složitá technická řešení.

54

Je třeba mít tudíž za to, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 představuje zásah do svobody podnikání zakotvené v článku 16 Listiny, jelikož poskytovatelům velmi velkých on-line platforem ukládá povinnost podřídit se článkům 34 až 43 tohoto nařízení.

55

Podle čl. 52 odst. 1 Listiny musí být každé omezení výkonu práv a svobod zakotvených v Listině stanoveno zákonem, respektovat jejich podstatu a při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení těchto práv a svobod zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

56

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zásada proporcionality vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení těchto cílů (viz rozsudek ze dne 8. dubna 2014, Digital Rights Ireland a další, C‑293/12 a C‑594/12, EU:C:2014:238, bod 46 a citovaná judikatura).

57

Pokud jde o soudní přezkum, Soudní dvůr přiznal unijnímu normotvůrci v rámci výkonu pravomocí, které mu jsou svěřeny, širokou posuzovací pravomoc, pokud jeho činnost předpokládá volby politické, ekonomické a sociální povahy a pokud má normotvůrce provést komplexní posouzení a hodnocení (viz rozsudek ze dne 30. ledna 2019, Planta Tabak,C‑220/17, EU:C:2019:76, bod 44 a citovaná judikatura). Upřesnil, že činnost zákonodárce v oblasti ochrany spotřebitele vyžaduje takovou volbu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. prosince 2015, Neptune Distribution,C‑157/14, EU:C:2015:823, bod 76, a ze dne 8. června 2017, Dextro Energy v. Komise, C‑296/16 P, nezveřejněný, EU:C:2017:437, bod 49).

58

Za těchto podmínek může být legalita takového opatření dotčena pouze zjevnou nevhodností opatření přijatého v takové oblasti, jako je oblast v projednávané věci, jež předpokládá širokou posuzovací pravomoc ve vztahu k cíli, který příslušný orgán zamýšlí sledovat [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. prosince 2002, British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco, C‑491/01, EU:C:2002:741, bod 123, a ze dne 4. května 2016, Polsko v. Parlament a Rada, C‑358/14, EU:C:2016:323, bod 79].

59

Mimoto ze znění článku 16 Listiny vyplývá, že svoboda podnikání může být předmětem široké škály zásahů ze strany veřejné moci, jimiž lze ve veřejném zájmu stanovit hranice pro výkon hospodářské činnosti (rozsudek ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich,C‑283/11, EU:C:2013:28, bod 46). Je tedy třeba připomenout, že svoboda podnikání nepředstavuje absolutní výsady a musí být v takovém kontextu, o jaký jde v projednávané věci, v souladu s článkem 38 Listiny, který stejně jako článek 169 SFEU směřuje k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele v politikách Unie (rozsudek ze dne 23. března 2021, Airhelp,C‑28/20, EU:C:2021:226, bod 49). Konkrétně je třeba poznamenat, že význam, který má cíl ochrany spotřebitelů, může odůvodnit i značné negativní hospodářské důsledky vzniklé některým hospodářským subjektům (rozsudky ze dne 23. března 2021, Airhelp,C‑28/20, EU:C:2021:226, bod 50, a ze dne 2. září 2021, Association of Independent Meat Suppliers a Cleveland Meat Company, C‑579/19, EU:C:2021:665, bod 97).

60

V projednávané věci žalobkyně nezpochybňuje, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 nezasahuje do podstaty svobody podnikání poskytovatelů tržišť. Ostatně je nutné konstatovat, že povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení nebrání výkonu podnikatelské činnosti těchto poskytovatelů jako takové, a to umožnit spotřebitelům uzavírat s obchodníky smlouvy na dálku. Stejně tak žalobkyně nezpochybňuje, že tyto povinnosti jsou stanoveny legislativním aktem a musí být tudíž považovány za stanovené zákonem ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny.

61

Žalobkyně naproti tomu tvrdí, že zásah do svobody podnikání je zjevně nepřiměřený z důvodu, že zaprvé tržiště nezpůsobují systémová rizika ve smyslu nařízení 2022/2065, zadruhé cílů tohoto nařízení mohou poskytovatelé těchto tržit dosáhnout méně omezujícími opatřeními a zatřetí náklady vynakládané uvedenými poskytovateli jsou značné.

62

Článek 1 nařízení 2022/2065 stanoví, že cílem tohoto nařízení je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu se zprostředkovatelskými službami stanovením harmonizovaných pravidel pro bezpečné, předvídatelné a důvěryhodné on-line prostředí, jež usnadňuje inovaci a v němž jsou účinně chráněna základní práva zakotvená v Listině, včetně zásady ochrany spotřebitele.

63

Bod 75 odůvodnění nařízení 2022/2065 objasňuje, že „vzhledem k významu velmi velkých on-line platforem kvůli jejich dosahu, což se projevuje hlavně v počtu příjemců služby, při usnadňování veřejné rozpravy, ekonomických transakcí a šíření informací, stanovisek a myšlenek veřejnosti a při ovlivňování způsobu, jakým příjemci získávají a sdělují informace na internetu, je nutné uložit poskytovatelům těchto platforem zvláštní povinnosti vedle povinností vztahujících se na všechny on-line platformy“.

64

Bod 76 odůvodnění nařízení 2022/2065 dodává, že „[v]elmi velké on-line platformy […] mohou způsobit společenská rizika, jež se co do rozsahu a dopadu liší od rizik způsobených menšími platformami“. Tento bod odůvodnění rovněž upřesňuje, že „[m]ěla by pro ně proto platit nejvyšší úroveň povinností náležité péče, jež je úměrná jejich společenskému dopadu“, že „[j]akmile počet aktivních příjemců on-line platformy […] vypočtený jako průměr za šest měsíců dosáhne významného podílu obyvatel Unie, mohou mít systémová rizika, která on-line platforma […] představuje, v Unii nepřiměřený dopad“, a „[m]ělo by se mít za to, že tento významný dosah existuje, pokud počet překročí provozní prahovou hodnotu ve výši 45 milionů, totiž počet odpovídající 10 % obyvatelstva Unie“.

65

Článek 34 odst. 1 nařízení 2022/2065 obsahuje v tomto ohledu výčet systémových rizik, která mohou být způsobena velmi velkými on-line platformami.

66

Předně čl. 34 odst. 1 písm. a) nařízení 2022/2065 stanoví, že systémová rizika zahrnují šíření nezákonného obsahu prostřednictvím velmi velkých on-line platforem. Podle čl. 3 písm. h) tohoto nařízení se konkrétně jedná o rizika spojená s šířením „[jakýchkoli] informac[í], které samy o sobě nebo ve vztahu k určité činnosti, včetně prodeje zboží […], nejsou v souladu s právem Unie nebo právem některého členského státu, které je v souladu s právem Unie, bez ohledu na přesný předmět či povahu tohoto práva“.

67

Dále čl. 34 odst. 1 písm. b) nařízení 2022/2065 uvádí, že systémová rizika zahrnují „jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady na výkon základních práv, zejména práva na respektování lidské důstojnosti zakotveného v článku 1 Listiny, práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v článku 7 Listiny, práva na ochranu osobních údajů zakotveného v článku 8 Listiny, svobody projevu a svobody informací, včetně svobody a plurality sdělovacích prostředků, zakotvených v článku 11 Listiny, zákazu diskriminace zakotveného v článku 21 Listiny, práv dítěte zakotvených v článku 24 Listiny a práva na vysokou úroveň ochrany spotřebitele zakotveného v článku 38 Listiny“.

68

Nakonec čl. 34 odst. 1 písm. c) a d) nařízení 2022/2065 upřesňuje, že systémová rizika zahrnují „jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady na občanský diskurz, volební procesy a veřejnou bezpečnost“, jakož i „jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady související s genderově podmíněným násilím, ochranou veřejného zdraví a nezletilými osobami a se závažnými negativními důsledky pro tělesnou a duševní pohodu osob“.

69

V této souvislosti žalobkyně zaprvé tvrdí, že tržiště nezpůsobují systémová rizika, jelikož na rozdíl od finančních institucí nejsou součástí „systému“. Zatímco posledně uvedené instituce tvoří z důvodu „vzájemné provázanosti [svých] činností“„globální finanční systém“, tržiště nejsou na sobě závislá a netvoří tudíž systém. Žalobkyně z toho vyvozuje, že tržiště nemohou způsobit systémová rizika. Rovněž tvrdí, že tržiště, sociální sítě, služby pro sdílení obsahu a služby vyhledávání také nepředstavují „systém“ a neexistuje riziko jejich vzájemného ovlivňování.

70

Stačí však uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, cílem nařízení 2022/2065 není předcházet systémovým rizikům, která by mohla představovat tržiště jakožto součást „systému“. Jak totiž vyplývá z bodu 64 výše, cílem tohoto nařízení je zmírnit systémová rizika pro společnost jako celek v rozsahu, v němž by mohla ovlivnit významnou část obyvatelstva Unie. Z toho vyplývá, že okolnost, že tržiště jsou na sobě, jakož i na jiných druzích on-line platforem nezávislá a společně netvoří systém, neumožňuje vyloučit, že tato tržiště mohou způsobit některá ze systémových rizik uvedených v čl. 34 odst. 1 nařízení 2022/2065.

71

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že reklamy a komentáře zákazníků přítomných na tržištích se týkají hlavně výrobků prodávaných na těchto tržištích. Vyvozuje z toho, že tržiště nezpůsobují rizika spojená s demokratickými procesy, veřejným zdravím, dezinformacemi, lidskou důstojností, svobodou projevu a svobodou informací, soukromým životem, ochranou údajů, diskriminací a právy dítěte. Dodává, že není prokázáno, že by velmi velké on-line platformy představovaly rizika pro spotřebitele, ani že by hrály důležitou úlohu při nezákonném prodeji zvířat nebo padělků nebo nebezpečných výrobků.

72

Žalobkyně však v první řadě nezpochybňuje, že příjemci služby mohou využívat reklamy nebo komentáře k šíření nezákonného obsahu nebo obsahu politické a náboženské povahy. Naopak sama tvrdí, že tržiště ve svých obchodních podmínkách stanovila pravidla k zamezení šíření nezákonného obsahu nebo obsahu s nepříznivým dopadem zejména na výkon základních práv, občanský diskurz, volební procesy nebo ochranu veřejného zdraví a nezletilých osob. Žalobkyně upřesňuje, že ve svých obchodních podmínkách týkajících se reklamy výslovně zakázala „reklamy znázorňující děti v nebezpečné situaci, jako je jízda na jízdním kole bez cyklistické přilby; klamavý, nepravdivý nebo zavádějící obsah; obscénní, kontroverzní, pomlouvačnou, nezákonnou reklamu nebo reklamu narušující soukromý život jiných osob; politický obsah, jako jsou kampaně na podporu nebo v neprospěch politika nebo politické strany, nebo v souvislosti s volbami, nebo obsah související s politickými otázkami v rámci občanského diskurzu; náboženskou agitaci, ať se jedná o obranu nebo kritiku náboženství; [a] diskriminační obsah“.

73

Ve druhé řadě žalobkyně uznává, že na tržištích mohou být prodávány nelegální výrobky, i když má za to, že prodej takových výrobků je pravděpodobnější na malých tržištích z důvodu, že velká tržiště věnují větší pozornost svému dobrému jménu. Za těchto podmínek je třeba mít za to, že tržiště mohou být využívána k šíření nezákonného obsahu, zejména v souvislosti s prodejem nebezpečných nebo nevyhovujících výrobků, a proto mohou mít nepříznivý dopad na ochranu spotřebitele. Ostatně žalobkyně nezpochybňuje skutečnost, kterou konstatovala BEUC, že na platformě Amazon Store se skutečně nachází nezákonný obsah, a to navzdory jejímu úsilí o jeho odstranění.

74

Kromě toho žalobkyně tvrdí, že nebezpečný výrobek se nešíří rychleji na on-line platformě s vysokým PMP. Nepředkládá však žádný důkaz, který by mohl toto tvrzení podpořit. Mimoto skutečnost, že on-line platforma má vysoký PMP, může zvýšit počet osob, které si mohou dotčený výrobek obstarat.

75

Ve třetí řadě bevh tvrdí, že povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 neumožňují zlepšit ochranu spotřebitelů s cílem poskytnout jim úroveň ochrany srovnatelnou s úrovní ochrany, které požívají off-line, a proto ani zabránit systémovým rizikům ve smyslu čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení. Konkrétně tvrdí, že povinnosti výslovně stanovené v článcích 34 až 37 nařízení 2022/2065 „jdou nad rámec ustanovení týkajících se prostředí ‚off-line‘ “ a jsou vágní.

76

Bod 12 odůvodnění nařízení 2022/2065 v tomto ohledu sice uvádí, že „měl by pro účely tohoto nařízení pojem ‚nezákonný obsah‘ obecně odrážet stávající pravidla prostředí off-line“. Nicméně na rozdíl od toho, co naznačuje bevh, nelze z toho vyvodit, že normotvůrce nemohl za účelem ochrany spotřebitelů přijmout přísnější opatření pro tržiště než pro „fyzické“ prodejny. Dále bevh nepředkládá žádný důkaz, kterým by bylo možné prokázat, že nedostatečná přesnost článků 34 až 43 nařízení 2022/2065 jim neumožňuje přispět k ochraně spotřebitelů.

77

Za těchto podmínek je třeba uvést, že normotvůrce se nedopustil zjevně nesprávného posouzení, když měl za to, že tržiště, jejichž PMP dosáhne 45 milionů, mohou způsobit různá systémová rizika uvedená v čl. 34 odst. 1 písm. a) až d) nařízení 2022/2065.

78

Žalobkyně tvrdí, že normotvůrce mohl za účelem dosažení cílů nařízení 2022/2065 přijmout méně omezující alternativní opatření.

79

Nicméně z bodu 58 výše vyplývá, že svoboda podnikání je porušena pouze tehdy, pokud normotvůrce přijme opatření, které je zjevně nevhodné ve vztahu k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou. Z toho vyplývá, že pouhá skutečnost, že normotvůrce mohl přijmout méně omezující opatření, nemůže dostačovat k prokázání porušení článku 16 Listiny.

80

Kromě toho je třeba konstatovat, že méně omezující opatření, kterých se dovolává žalobkyně, každopádně neumožňují dosáhnout cílů nařízení 2022/2065 stejně účinným způsobem.

81

Žalobkyně totiž zaprvé tvrdí, že normotvůrce mohl vyloučit tržiště z velmi velkých on-line platforem, uvedených v čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065, s cílem omezit uplatňování článků 34 až 43 tohoto nařízení pouze na služby, které mohou způsobit systémová rizika uvedená v čl. 34 odst. 1 uvedeného nařízení.

82

Jak však vyplývá z bodu 77 výše, tržiště mohou způsobit řadu systémových rizik uvedených v čl. 34 odst. 1 písm. a) až d) nařízení 2022/2065. Vyloučení tržišť z velmi velkých on-line platforem, uvedených v čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení, by tudíž mohlo narušit schopnost uvedeného nařízení tato rizika zmírnit.

83

Zadruhé žalobkyně a bevh tvrdí, že normotvůrce mohl přijmout „kvalitativní“ kritéria, jak to učinil v jiných právních předpisech unijního práva, včetně odvětví telekomunikací, nebo přijmout systém vyvratitelné domněnky, jak to učinil v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/1925 ze dne 14. září 2022 o spravedlivých trzích otevřených hospodářské soutěži v digitálním odvětví a o změně směrnic (EU) 2019/1937 a (EU) 2020/1828 (nařízení o digitálních trzích) (Úř. věst. 2022, L 265, s. 1). Žalobkyně dodává, že určení jako velmi velké on-line platformy se týká pouze omezeného počtu on-line platforem. Žalobkyně z toho vyvozuje, že dodatečné úsilí vyžadované od Komise za účelem uplatnění těchto kritérií nebylo nepřiměřené výši nákladů, které pro uvedené poskytovatele vyplývají z takového určení.

84

V tomto ohledu je nesporné, že Komise v posouzení dopadů připojeném k návrhu nařízení 2022/2065 uvedla, že zvažovala jiná kritéria než jediné kritérium PMP, včetně „kvalitativních“ kritérií zohledňujících společenský a hospodářský dopad dotyčné on-line platformy. Komise však měla za to, že zohlednění takových kvalitativních kritérií by vyžadovalo individuální přístup, který by mohl s sebou nést právní nejistotu a zdlouhavější a nákladnější postup určování velmi velkých on-line platforem.

85

Žalobkyně ani bevh přitom nezpochybňují, že takový postup by byl pro Komisi zdlouhavější a nákladnější. Za těchto podmínek stačí konstatovat, že kritéria, kterých se žalobkyně dovolává, mohla zpozdit plnění povinností uvedených v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 a zbavit Komisi části jejích zdrojů nezbytných k tomu, aby mohla řádně plnit úkoly, které jí svěřuje toto nařízení.

86

Zatřetí žalobkyně tvrdí, že normotvůrce mohl prostřednictvím čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 uložit poskytovatelům velmi velkých on-line platforem povinnost uvedenou v článku 39 tohoto nařízení pouze v rozsahu, v němž stanoví zpřístupnění archivu výzkumným pracovníkům a orgánům, nikoli však veřejnosti jako celku.

87

Článek 39 nařízení 2022/2065 stanoví, že poskytovatelé velmi velkých on-line platforem sestaví a prostřednictvím spolehlivého nástroje, jenž umožňuje vyhledávání na základě více kritérií, a rozhraní pro programování aplikací zveřejní ve zvláštní části svého on-line rozhraní archiv obsahující zejména obsah reklamy, včetně názvu výrobku, služby nebo značky a předmětu reklamy, fyzickou nebo právnickou osobu, jejímž jménem je reklama prezentována, dobu, během níž byla reklama prezentována, to, zda měla být reklama prezentována výslovně jedné či více konkrétním skupinám příjemců služby, a pokud ano, hlavní parametry použité za tímto účelem, včetně případných hlavních parametrů použitých k vyloučení jedné nebo více takových konkrétních skupin a celkový počet oslovených příjemců služby a v relevantních případech souhrnné počty rozdělené podle členského státu na skupinu či skupiny příjemců, jimž byla reklama cíleně určena.

88

V tomto ohledu bod 69 odůvodnění nařízení 2022/2065 upřesňuje, že příjemci služby jsou vystaveni „obzvláště závažn[ým] nepřízniv[ým] dopad[ům]“, jsou-li jim „předkládány reklamy založené na technikách zacílení optimalizovaných tak, aby odpovídaly jejich zájmům a potenciálně zasáhly jejich slabá místa“. Bod 95 odůvodnění téhož nařízení dodává, že reklamní systémy používané velmi velkými on-line platformami vyžadují „další veřejný a regulační dohled z důvodu svého rozsahu a schopnosti zaměřit se na příjemce služby a oslovit je na základě jejich chování na on-line rozhraní platfor[em] […] i mimo ně[j]“, a archiv by měl „zahrnovat jak informace o kritériích zacílení, tak informace o kritériích dodávání, zejména je-li reklama dodávána osobám ve zranitelném postavení, jako jsou nezletilí“.

89

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že informace zveřejněné podle článku 39 nařízení 2022/2065 umožňují informovat spotřebitele o reklamách, kterým jsou vystaveni. Mimoto, jak uvádí Rada, tyto informace umožňují také sdělovacím prostředkům a sdružením na ochranu spotřebitelů kontrolovat reklamu šířenou na velmi velkých on-line platformách, zejména s cílem zabránit propagaci nelegálních nebo nevhodných výrobků u některých skupin veřejnosti, jako jsou nezletilé osoby. V důsledku toho je třeba mít za to, že toto ustanovení může zejména omezit šíření nezákonného obsahu, přispět k vysoké úrovni ochrany spotřebitele a zabránit nepříznivým dopadům spojeným s ochranou nezletilých osob. Z toho vyplývá, že může předcházet různým systémovým rizikům podle čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení. Dosažení takového cíle by přitom bylo obtížnější, pokud by k dotyčným informacím měli přístup pouze výzkumní pracovníci a orgány.

90

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že žalobkyně nemůže důvodně tvrdit, že normotvůrce mohl za účelem prokázání porušení článku 16 Listiny přijmout méně omezující alternativní opatření.

91

Žalobkyně tvrdí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 tím, že poskytovatelům tržišť ukládá povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení, zatěžuje tyto poskytovatele značnými náklady.

92

V první řadě žalobkyně Komisi vytýká, že ve svém posouzení dopadů použila nevěrohodné ekonomické předpoklady a nezohlednila některé náklady vyplývající z uplatnění článků 38 a 39 nařízení 2022/2065. Tvrdí, že Komise měla v důvodové zprávě připojené k návrhu nařízení 2022/2065 nesprávně za to, že „[c]o se týče svobody podnikání u poskytovatelů služeb, náklady vynaložené podniky jsou vyrovnány snížením roztříštěnosti na celém vnitřním trhu“, že „[n]ávrh zavádí záruky ke zmírnění zátěže uložené poskytovatelů služeb, včetně opatření proti opakovaným neodůvodněným oznámením a předchozího prověření důvěryhodných oznamovatelů orgány veřejné správy“, a „[n]ěkteré povinnosti jsou mimoto zaměřeny na velmi velké on-line platformy, u nichž často dochází k nejzávažnějším rizikům a které jsou schopny vstřebat dodatečnou zátěž“.

93

V tomto ohledu je třeba uvést, že unijní normotvůrce nemusí mít za všech okolností k dispozici posouzení dopadů a takové posouzení dopadů není pro něj závazné [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Litva a další v. Parlament a Rada (Balíček mobility), C‑541/20 až C‑555/20, EU:C:2024:818, bod 230]. Z toho vyplývá, že i kdyby byla prokázána skutečnost, že Komise vycházela ve svém posouzení dopadů z příliš optimistických ekonomických předpokladů a podcenila náklady, které musí vynakládat poskytovatelé velmi velkých on-line platforem, nemůže sama o sobě dostačovat k prokázání toho, že ustanovení uvedeného nařízení představují jako taková zjevně nepřiměřený zásah do svobody podnikání.

94

Ve druhé řadě žalobkyně tvrdí, že povinnost uvedená v článku 38 nařízení 2022/2065 omezuje její schopnost informovat své zákazníky o nabídkách, které jsou předkládány na její platformě Amazon Store. Tvrdí, že tato povinnost poškozuje její zákazníky tím, že jim neumožňuje snadno nalézt výrobky, které by je mohly nejvíce zajímat, a neumožňuje předcházet systémovému riziku ve smyslu uvedeného nařízení. Kromě toho má za to, že doporučovací systémy založené na profilování umožňují propagovat výrobky malých a středních podniků (MSP) a v případě jejich absence by byla nucena propagovat výrobky známějších podniků. Mimoto tvrdí, že ze sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů ze dne 26. dubna 2018, nazvaného „Boj proti dezinformacím na internetu: evropský přístup“ [COM(2018) 236 final], vyplývá, že cílem tohoto ustanovení bylo zajistit přístup veřejnosti k různým zdrojům informací na sociálních sítích, ve službách pro sdílení obsahu nebo vyhledávacích službách. Pokud jde o tržiště, není přitom takový cíl relevantní.

95

Článek 38 nařízení 2022/2065 v této souvislosti stanoví, že poskytovatelé velmi velkých on-line platforem, kteří používají doporučovací systémy, poskytnou pro každý svůj doporučovací systém alespoň jednu možnost, která není založena na profilování ve smyslu čl. 4 bodu 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1).

96

Článek 4 bod 4 nařízení 2016/679 definuje profilování jako „jakoukoli formu automatizovaného zpracování osobních údajů spočívající v jejich použití k hodnocení některých osobních aspektů vztahujících se k fyzické osobě, zejména k rozboru nebo odhadu aspektů týkajících se jejího pracovního výkonu, ekonomické situace, zdravotního stavu, osobních preferencí, zájmů, spolehlivosti, chování, místa, kde se nachází, nebo pohybu“.

97

Pokud jde o doporučovací systémy, bod 70 odůvodnění nařízení 2022/2065 vysvětluje, že „[z]ásadní součástí podnikání on-line platforem je způsob, jak je stanovena priorita informací a jak jsou prezentovány na on-line rozhraní platformy, aby byl usnadněn a optimalizován přístup příjemců služby k těmto informacím“, a „[t]o se děje například navržením, seřazením a stanovením priority informací za použití algoritmů, rozlišováním pomocí textu či jiných vizuálních znázornění nebo jiným nakládáním s informacemi poskytnutými příjemci“. Tento bod odůvodnění rovněž uvádí, že „[t]yto doporučovací systémy mohou mít významný dopad na schopnost příjemců vyhledávat a využívat informace on-line, včetně usnadnění vyhledávání relevantních informací pro příjemce služby a zlepšení uživatelských zkušeností“, a „[d]ůležitou úlohu hrají také při šíření určitých sdělení, virálním šíření informací a podněcování k určitému chování na internetu.“

98

Zaprvé je třeba uvést, že jak vyplývá z bodu 70 odůvodnění tohoto nařízení, cílem článku 38 nařízení 2022/2065 je umožnit příjemcům velmi velkých on-line platforem, aby si do určité míry zvolili informace, kterým jsou vystaveni. Konkrétně článek 38 uvedeného nařízení přiznává příjemcům možnost, aby jim byly doporučovány pouze výrobky, jejichž výběr nebyl ovlivněn shromážděním jejich osobních údajů.

99

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že článek 38 nařízení 2022/2065 nebrání příjemcům velmi velké on-line platformy v používání doporučovacího systému založeného na profilování. Toto ustanovení mimoto uvedeným příjemcům umožňuje vrátit se k možnosti založené na profilování v případě, že nejsou spokojeni s doporučeními, která jim byla poskytnuta při absenci takového profilování.

100

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, je třeba mít tudíž za to, že článek 38 nařízení 2022/2065 nemůže způsobit újmu spotřebitelům na tržištích.

101

Dále je třeba mít za to, že článek 38 nařízení 2022/2065 posiluje práva spotřebitelů tím, že jim poskytuje možnost vyjádřit se k výběru výrobků, které jsou jim nabízeny. Toto ustanovení může tedy přinejmenším přispět k vysoké úrovni ochrany spotřebitele, a proto předcházet systémovému riziku podle čl. 34 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení.

102

Zadruhé je třeba uvést, že žalobkyní dovolávaná skutečnost, že článek 38 nařízení 2022/2065 zvýhodňuje na tržištích velké podniky na úkor MSP, není s to prokázat porušení svobody podnikání poskytovatelů těchto tržišť.

103

Mimoto, pokud z ekonomické studie obsažené v příloze A.2 žaloby (dále jen „ekonomická studie žalobkyně“) vyplývá, že doporučovací systémy založené na profilování umožňují lepší prodej „specializovaných výrobků“, tato skutečnost neposkytuje vysvětlení, proč by velké podniky nemohly v rámci svého sortimentu výrobků vyvíjet takové výrobky určené specializované veřejnosti. Tedy i za předpokladu, že doporučovací systémy založené na profilování podporují prodej specializovaných výrobků, nelze z toho vyvodit, že jsou takové systémy ze své podstaty příznivé pro MSP.

104

Dále, jak v podstatě uvádí Komise, žalobkyně nevysvětluje, proč by tržiště neměla být schopna spotřebitelům umožnit provádět na jejich rozhraní vyhledávání podle kritérií umožňujících identifikovat specializované výrobky.

105

Žalobkyně tudíž neprokázala, že článek 38 nařízení 2022/2065 je takové povahy, že by mohl MSP, a proto i poskytovatelům tržišť, způsobit značné náklady.

106

Zatřetí je třeba konstatovat, že žalobkyně se nemůže s úspěchem dovolávat sdělení COM(2018) 236, které pochází pouze od Komise a není závazné, aby zpochybnila legalitu nařízení 2022/2065. Ostatně, i když z tohoto sdělení vyplývá, že Komise chtěla, aby „uživatelé“ on-line platforem měli přístup k „nástroj[ům], které jim umožní interaktivní používání internetu podle vlastních představ tak, aby mohli objevovat obsah a mít přístup k různým zdrojům zpráv prezentujícím alternativní názory“, a bojovat tak proti dezinformacím, nelze z toho vyvodit, že článek 38 uvedeného nařízení by nemohl mimo jiné umožnit zlepšení informovanosti spotřebitelů na tržištích.

107

Ve třetí řadě žalobkyně poukazuje na to, že článek 39 nařízení 2022/2065 vede ke zpřístupnění důvěrných informací o reklamních činnostech inzerentů na platformě Amazon Store. Vyvozuje z toho, že tato platforma bude pro inzerenty méně atraktivní, zejména ve srovnání s on-line platformami, které nejsou určeny jako velmi velké on-line platformy. Kromě toho tvrdí, že plnění povinnosti stanovené uvedeným ustanovením nese s sebou náklady vyšší, než byly náklady odhadované Komisí v jejím posouzení dopadů.

108

Jak bylo uvedeno v bodě 87 výše, článek 39 nařízení 2022/2065 stanoví veřejné šíření informací, které zahrnují zejména obsah reklamy, včetně názvu výrobku, služby nebo značky a předmětu reklamy, fyzickou nebo právnickou osobu, jejímž jménem je reklama prezentována, dobu, během níž byla reklama prezentována, to, zda měla být reklama prezentována výslovně jedné či více konkrétním skupinám příjemců služby, a pokud ano, hlavní parametry použité za tímto účelem, včetně případných hlavních parametrů použitých k vyloučení jedné nebo více takových konkrétních skupin a celkový počet oslovených příjemců služby a v relevantních případech souhrnné počty rozdělené podle členského státu na skupinu či skupiny příjemců, jimž byla reklama cíleně určena.

109

Žalobkyně přitom nepředkládá žádný důkaz, kterým by bylo možné prokázat, že sdělování informací uvedených v článku 39 nařízení 2022/2065 má nepříznivý dopad na atraktivitu platformy Amazon Store pro inzerenty.

110

Ekonomická studie žalobkyně totiž pouze uvádí, že informace o obsahu, zacílení a úspěšnosti reklamy umožňují soutěžitelům inzerenta kopírovat jeho strategii. Uvedená studie v tomto ohledu upřesňuje, že informace o „úspěšnosti“ reklamy jsou „klíčové“.

111

Některé informace, včetně informací o obsahu reklam, jsou však ze své podstaty bez ohledu na článek 39 nařízení 2022/2065 veřejně přístupné. Žalobkyně mimoto nepřednesla žádnou argumentaci s cílem prokázat, že informace o zacílení nelze vyvodit na základě pozorování dění na dotyčné platformě a s přihlédnutím k povaze výrobku, který je předmětem dotčené reklamy. Ostatně na rozdíl od informací o úspěšnosti reklamy nekvalifikuje informace o zacílení jako „klíčové“.

112

Pokud jde o informace o úspěšnosti reklamy, hospodářská studie žalobkyně odkazuje na předchozí hospodářskou studii z roku 1953, u níž není jisté, že závěry, které z ní plynou, lze uplatnit na on-line platformy. Tato studie žalobkyně mimoto neuvádí způsob, jakým definuje úspěšnost reklamy. Pokud má žalobkyně v úmyslu odkázat na případné zvýšení prodejů výrobku, který je předmětem dotčené reklamy, pak postačí poukázat na to, že článek 39 nařízení 2022/2065 nestanoví šíření informací v této souvislosti.

113

Ve čtvrté řadě žalobkyně tvrdí, že čl. 40 odst. 4 a 12 nařízení 2022/2065 ji nutí zpřístupnit za účelem zkoumání „systémových rizik“„neomezené“ množství údajů, včetně důvěrných údajů, ačkoli existence takových rizik nebyla prokázána.

114

Podle čl. 40 odst. 4 nařízení 2022/2065 poskytovatelé velmi velkých on-line platforem na odůvodněnou žádost koordinátora digitálních služeb v zemi usazení v přiměřené lhůtě stanovené v žádosti umožní přístup k údajům prověřeným výzkumným pracovníkům, kteří splňují požadavky stanovené v čl. 40 odst. 8 tohoto nařízení, a to výhradně za účelem provádění výzkumu, který přispívá k odhalení, zjištění a pochopení systémových rizik v Unii stanovených v souladu s čl. 34 odst. 1 uvedeného nařízení a k posouzení přiměřenosti, účinnosti a dopadů opatření ke zmírnění rizik podle článku 35 téhož nařízení.

115

Jednou z podmínek uvedených v čl. 40 odst. 8 nařízení 2022/2065 je povinnost výzkumných pracovníků prokázat, že jsou schopni vyhovět v souvislosti s každou žádostí zvláštním požadavkům v oblasti bezpečnosti a důvěrnosti údajů a chránit osobní údaje. Kromě toho musí ve své žádosti popsat vhodná technická a organizační opatření, která za tímto účelem přijali.

116

Mimoto čl. 40 odst. 5 nařízení 2022/2065 uvádí, že poskytovatelé velmi velkých on-line platforem mohou požádat koordinátora digitálních služeb v zemi usazení o změnu žádosti, pokud se domnívají, že přístup k požadovaným údajům nemohou poskytnout zejména z důvodu, že takové poskytnutí přístupu povede ke značnému oslabení ochrany důvěrných informací, zejména obchodního tajemství.

117

Nakonec čl. 40 odst. 12 nařízení 2022/2065 dodává, že poskytovatelé velmi velkých on-line platforem umožní výzkumným pracovníkům, kteří splňují podmínky stanovené v čl. 40 odst. 8 písm. b) až e) uvedeného nařízení a kteří používají údaje výhradně k provádění výzkumu, jenž přispívá k odhalení, zjištění a pochopení systémových rizik v Unii podle čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení, a to včetně výzkumných pracovníků, kteří jsou členy neziskových subjektů, organizací a sdružení, přístup k údajům veřejně přístupným v jejich on-line rozhraní bez zbytečného odkladu, a kde je to technicky možné, v reálném čase.

118

V této souvislosti je třeba zaprvé poukázat na to, jak bylo uvedeno v bodě 77 výše, že tržiště, jejichž PMP dosahuje 45 milionů, mohou způsobit řadu různých systémových rizik uvedených v čl. 34 odst. 1 nařízení 2022/2065. Z toho vyplývá, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, že článek 40 tohoto nařízení, jehož cílem je umožnit výzkum přispívající k odhalení, určení a pochopení těchto systémových rizik, může přispět ke snížení systémových rizik, která způsobují tato tržiště.

119

Zadruhé je třeba uvést, že čl. 40 odst. 5 nařízení 2022/2065 stanoví pro poskytovatele velmi velké on-line platformy možnost požádat o změnu žádosti o přístup k údajům za účelem ochrany důvěrných údajů. Dále je třeba konstatovat, že pokud by uvedený poskytovatel musel navzdory změně žádosti takové údaje sdělit, je třeba konstatovat, že čl. 40 odst. 8 nařízení 2022/2065 ukládá dotyčným výzkumným pracovníkům povinnost prokázat, že jsou schopni zachovat důvěrnost údajů, které obdrží. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, normotvůrce nebyl v této souvislosti povinen popsat v tomto nařízení konkrétní opatření, která výzkumní pracovníci musí přijmout za účelem ochrany důvěrnosti údajů, které obdrží. Mohl se totiž spokojit s uložením povinnosti výzkumným pracovníkům, aby prokázali, že v případě každé žádosti o přístup jsou schopni zachovat bezpečnost a důvěrnost údajů, které jsou předmětem této žádosti, a dále, aby sami popsali technická a organizační opatření, která za tímto účelem přijali.

120

V páté řadě žalobkyně a bevh tvrdí, že plnění povinností uvedených v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 představuje pro poskytovatele tržišť značnou zátěž, a to včetně provádění složitých změn v jejich informačních systémech. Nepředkládají však žádný odhad nákladů spojených s těmito změnami, a to ani v ekonomické studii žalobkyně. Kromě toho i za předpokladu, že jsou tyto náklady skutečně značné, a to i pro poskytovatele velmi velkých on-line platforem, kteří mohou mít přístup k značným zdrojům, je třeba podotknout, jak bylo uvedeno v bodě 59 výše, že význam, který má cíl ochrany spotřebitelů, může odůvodnit i značné negativní hospodářské důsledky vzniklé některým hospodářským subjektům.

121

Za těchto podmínek žalobkyně a bevh nemohou důvodně tvrdit, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 je k dosažení cílů tohoto nařízení zjevně nevhodný, a tudíž, ani že porušuje článek 16 Listiny.

122

Proto je třeba první část prvního žalobního důvodu zamítnout, aniž je třeba rozhodnout o přípustnosti některých argumentů, jež byly na její podporu vzneseny v replice, a kterou Komise zpochybňuje.

123

Žalobkyně, podporovaná bevh, uvádí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065, který ukládá některým tržištím povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení, porušuje čl. 17 odst. 1 Listiny. Tvrdí, že tyto povinnosti mají významný dopad na její činnost, a tudíž představují zásah do jejího práva na vlastnictví.

124

Komise, podporovaná Parlamentem, Radou a BEUC, argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

125

Podle čl. 17 odst. 1 Listiny „[k]aždý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat“ a „[n]ikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě“. Tento článek rovněž stanoví, že „[u]žívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu“.

126

Ochrana poskytnutá čl. 17 odst. 1 Listiny se týká práv majetkové hodnoty, z nichž s ohledem na právní řád plyne právní postavení umožňující nositeli těchto práv jejich nezávislý výkon na jeho účet (rozsudek ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich,C‑283/11, EU:C:2013:28, bod 34). Soudní dvůr tak rozhodl, že administrativní zátěž nepředstavuje zásah do práva na vlastnictví (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 11. července 1989, Schräder HS Kraftfutter,265/87, EU:C:1989:303, body 16 a 17).

127

V projednávané věci je třeba konstatovat, podobně jako to učinila Komise, že žalobkyně neuvádí žádnou argumentaci na podporu svého tvrzení, že povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 představují zásah do jejího práva na vlastnictví.

128

Navíc je třeba poukázat na to, že povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 a popsané v bodě 52 výše ukládají sice poskytovatelům velmi velkých on-line platforem administrativní zátěž, avšak nezbavují tyto poskytovatele vlastnictví uvedených platforem. Kromě toho i za předpokladu, že by tyto povinnosti mohly být považovány za zásah do práva dotyčných poskytovatelů na vlastnictví, je třeba mít za to, že tyto zásahy by byly v každém případě odůvodněny důvody obdobnými těm, které byly uvedeny v bodech 62 až 120 výše, pokud jde o článek 16 Listiny.

129

Z toho vyplývá, že žalobkyně a bevh nemohou důvodně tvrdit, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 porušuje článek 17 Listiny.

130

Proto je třeba druhou část prvního žalobního důvodu zamítnout.

131

Žalobkyně, podporovaná bevh, uvádí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065, který ukládá některým tržištím povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení, porušuje zásadu rovného zacházení zakotvenou v článku 20 Listiny. V tomto kontextu konstatuje, že čl. 33 odst. 1 uvedeného nařízení zachází s různými typy on-line platforem, jakož i ostatně s internetovými vyhledávači stejným způsobem, zatímco internetové vyhledávače, sociální sítě a služby pro sdílení obsahu způsobují specifická rizika, která tržiště nezpůsobují. Kromě toho podotýká, že toto ustanovení zachází se srovnatelnými situacemi odlišně tím, že ze své působnosti vylučuje maloobchodníky a tržiště, jejichž PMP je nižší než 45 milionů.

132

Komise, podporovaná Parlamentem, Radou a BEUC, argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

133

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení je obecnou zásadou unijního práva, jež je zakotvena konkrétně v článku 20 Listiny, který stanoví, že před zákonem jsou si všichni rovni.

134

Z ustálené judikatury vyplývá, že zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno [rozsudky ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise a další, C‑550/07 P, EU:C:2010:512, bod 55, a ze dne 6. června 2023, O. G. (Evropský zatýkací rozkaz vydaný na státního příslušníka třetí země), C‑700/21, EU:C:2023:444, bod 42]. Aby bylo možné určit, zda došlo k takovému porušení uvedené zásady či nikoliv, je třeba zejména zohlednit předmět a cíl sledovaný ustanovením, o němž se tvrdí, že ji porušuje (viz rozsudek ze dne 6. září 2018, EUIPO v. Piessevaux v. Rada, C‑454/17 P, nezveřejněný, EU:C:2018:680, bod 79 a citovaná judikatura).

135

Mimoto v takové oblasti, jako je oblast, o kterou se jedná v projednávané věci, v níž má normotvůrce širokou diskreční pravomoc, je zásada rovného zacházení porušena pouze tehdy, pokud tento normotvůrce provede diferenciaci svévolně či zjevně nepřiměřeným způsobem ve vztahu k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další, C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P, EU:C:2022:557, bod 127, a ze dne 9. března 2023, Grossetête v. Parlament, C‑714/21 P, nezveřejněný, EU:C:2023:187, bod 48).

136

V projednávané věci žalobkyně v první řadě tvrdí, že tržiště na jedné straně a sociální sítě, služby pro sdílení obsahu a internetové vyhledávače na straně druhé se pro účely uplatňování povinností stanovených v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 nenacházejí ve srovnatelné situaci. Konkrétně uvádí, že cílem těchto povinností je předcházet rizikům, která mohou způsobit sociální sítě, služby pro sdílení obsahu a internetové vyhledávače, ale nikoli tržiště. Žalobkyně z toho vyvozuje, že čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení se na tržiště vztahuje neprávem.

137

Zaprvé je však třeba poukázat na to, jak vyplývá z bodu 77 výše, že tržiště, jejichž PMP dosahuje 45 milionů, mohou způsobit řadu systémových rizik uvedených v čl. 34 odst. 1 písm. a) až d) nařízení 2022/2065.

138

Zadruhé, pokud jde o tvrzení žalobkyně, uvedené bez bližšího vysvětlení, že „řada“ povinností stanovených v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 nemá za cíl ochranu spotřebitelů nebo zabránění prodeji padělků či nebezpečných výrobků, stačí poukázat na to, že žalobkyně neoznačuje ustanovení, na která odkazuje. Dále, i když tvrdí, že článek 38 tohoto nařízení neumožňuje snížit pravděpodobnost, že spotřebitel bude vystaven nabídkám nelegálních výrobků, je třeba konstatovat, že toto ustanovení nicméně přispívá k posílení práv spotřebitelů z důvodů uvedených v bodě 101 výše. Kromě toho z bodů 71 až 74 a 77 výše vyplývá, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, že rizika způsobená tržišti nejsou v žádném případě omezena na rizika, která mají nepříznivý dopad na ochranu spotřebitelů, ani na rizika prodeje padělků nebo nebezpečných výrobků.

139

Zatřetí žalobkyně tvrdí, že pokud jde o „šíření diskurzu, obsahu a informací“, musí být s tržišti zacházeno stejně jako se službami cloud computingu a internetovými hostingovými službami, které nepředstavují on-line platformy ve smyslu nařízení 2022/2065, a tudíž se na ně nevztahuje čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení.

140

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že bod 13 odůvodnění nařízení 2022/2065 uvádí, že „by služby cloud computingu nebo internetové hostingové služby neměly být považovány za on-line platformu, pokud veřejné šíření konkrétních informací představuje nepodstatný a vedlejší prvek nebo nepodstatnou funkci těchto služeb“. Žalobkyně přitom nezpochybňuje, že veřejné šíření informací na žádost příjemce služby nepředstavuje nepodstatný a vedlejší prvek nebo nepodstatnou funkci tržišť. Je třeba mít tudíž za to, že čl. 33 odst. 1 uvedeného nařízení, který se vztahuje na tržiště a nikoli na některé služby cloud computingu a některé internetové hostingové služby, neprovádí diferenciaci svévolně či zjevně nepřiměřeným způsobem s cílem předcházet systémovým rizikům uvedeným v čl. 34 odst. 1 uvedeného nařízení.

141

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065, který se vztahuje jak na tržiště, tak na sociální sítě, služby pro sdílení a internetové vyhledávače, není podle všeho zjevně nevhodný k předcházení systémovým rizikům uvedeným v čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení.

142

Ve druhé řadě žalobkyně tvrdí, že pro účely uplatňování povinností stanovených v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 by mělo být se všemi poskytovateli tržišť zacházeno stejným způsobem, bez ohledu na jejich PMP. Žalobkyně z toho vyvozuje, že čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení se na poskytovatele tržiště, jehož PMP je nejméně 45 milionů, vztahuje neprávem.

143

V tomto ohledu žalobkyně zaprvé tvrdí, že rizika spojená se šířením protiprávního obsahu jsou větší na malých tržištích než na velkých tržištích, a je tedy paradoxní ukládat poskytovatelům velkých tržišť dalších povinnosti. Konkrétně poukazuje na to, že nelegální výrobky, včetně nebezpečných výrobků nebo padělků, jsou prodávány hlavně na malých tržištích, prostřednictvím sociálních sítí nebo na darknetu. Žalobkyně tvrdí, že riziko, že takové výrobky mohou být prodávány na velkých tržištích, je nízké. Dodává, že z bodu 72 odůvodnění nařízení 2022/2065 vyplývá, že toto nařízení ukládá všem tržištím různé povinnosti, jejichž cílem je „odradit [je] od prodeje výrobků nebo služeb, jež jsou v rozporu s platnými předpisy“. Vyvozuje z toho, že sám normotvůrce uznal, že rizika spojená s obchodem s nelegálními výrobky nepředstavují systémová rizika a nezvyšují se s počtem aktivních příjemců.

144

Žalobkyně však uznává, že tržiště mohou být bez ohledu na svou velikost využívána za účelem usnadnění prodeje nebezpečných nebo nelegálních výrobků.

145

Dále, i za předpokladu, že by byla prokázána, skutečnost, že žalobkyně nebo jiní poskytovatelé tržišť, jejichž PMP dosahuje 45 milionů, doposud účinně kontrolovali informace šířené na svých platformách, není s to vyloučit, že tyto platformy mohou v budoucnu vystavit velký počet osob protiprávnímu obsahu, pokud jejich PMP zůstane nadále nejméně 45 milionů. Proto a jak vyplývá z bodů 73, 74 a 77 výše je třeba mít za to, že tržiště, jehož PMP dosahuje 45 milionů, může vystavit významnou část Unie protiprávnímu obsahu a následně vyvolat systémové riziko ve smyslu čl. 34 odst. 1 písm. a) nařízení 2022/2065.

146

Za těchto podmínek je třeba poukázat na to, podobně jako to učinil normotvůrce v bodě 76 odůvodnění nařízení 2022/2065, že tržiště, jejichž PMP dosahuje 45 milionů, mohou způsobit společenská rizika, jež se svým rozsahem a dopadem liší od těch, která lze přičítat menším platformám.

147

Mimoto skutečnost, které se dovolává žalobkyně, že nařízení 2022/2065 ukládá všem tržištím povinnosti, jejichž cílem je předcházet prodeji nebezpečných nebo nelegálních výrobků, nedostačuje k prokázání toho, že dodatečné povinnosti uložené tržištím, jejichž PMP dosahuje 45 milionů, jsou zjevně nevhodné k předcházení systémovým rizikům v čl. 34 odst. 1 uvedeného nařízení.

148

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že velmi velké on-line platformy musí v praxi nutně působit v několika členských státech, aby dosáhly PMP ve výši 45 milionů. Vyvozuje z toho, že povinnosti uložené poskytovatelům těchto velmi velkých on-line platforem se neuplatní na poskytovatele on-line platforem působící v jediném členském státě, a to ani v případě, kdy je značná část obyvatelstva tohoto členského státu vystavena obsahu uvedených platforem. V této souvislosti poukazuje na to, že toto rozdílné zacházení není odůvodněno předcházením určitým systémovým rizikům, včetně rizik týkajících se demokratického procesu, která mají vnitrostátní povahu.

149

Žalobkyně však nevysvětluje, proč jsou některá rizika pouze vnitrostátní povahy, ačkoli na unijní úrovni existuje demokratický proces, jak vyplývá z článku 10 SEU a čl. 22 odst. 2 SFEU.

150

Dále z čl. 33 odst. 2 nařízení 2022/2065 a bodu 76 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že normotvůrce měl za to, že on-line platforma může způsobit systémová rizika na úrovni Unie, pokud její PMP dosáhne nebo překročí 10 % obyvatelstva Unie. Je třeba přitom poukázat na to, že v případě on-line platforem, které působí pouze v jediném členském státě a jejichž PMP je nižší než 45 milionů, je méně pravděpodobné, i kdyby jejich obsahu byla vystavena značná část obyvatelstva tohoto členského státu, že způsobí systémová rizika na úrovni Unie, než v případě on-line platforem, jejichž PMP překročí 45 milionů.

151

Je třeba mít tudíž za to, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž se uplatní pouze na poskytovatele tržišť, jejichž PMP dosahuje 45 milionů, neprovádí diferenciaci svévolně či zjevně nepřiměřeným způsobem s cílem předcházet systémovým rizikům uvedeným v čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení.

152

Ve třetí řadě žalobkyně tvrdí, že s poskytovateli tržišť musí být pro účely uplatňování povinností stanovených v článcích 34 až 43 nařízení 2022/2065 zacházeno stejně jako s maloobchodníky. Konstatuje totiž, že čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení se nevztahuje na maloobchodníky, a sice podniky, které prodávají na internetu pouze vlastní výrobky, zatímco umožňují, podobně jako tržiště, také spotřebitelům uzavírat smlouvy na dálku s obchodníkem.

153

Na rozdíl od internetových stránek maloobchodníků však on-line platformy šíří informace poskytnuté příjemcem služby. Zatímco internetové stránky maloobchodníků tak v zásadě šíří pouze vlastní informace, on-line platformy mohou šířit informace pocházející od velkého počtu osob. Z ekonomické studie žalobkyně tak vyplývá, že na platformě Amazon Store prodává své výrobky několik milionů prodejců.

154

Za těchto podmínek je třeba poznamenat, že na rozdíl od maloobchodníků nejsou poskytovatelé on-line platforem nutně obeznámeni se všemi informacemi šířenými na svých platformách. Ostatně je třeba uvést, že z tohoto důvodu se na ně vztahují výjimky z odpovědnosti, jejichž legalitu žalobkyně nezpochybňuje. Z článku 6 nařízení 2022/2065 tak vyplývá, že tito poskytovatelé nejsou odpovědní za informace ukládané na žádost příjemce služby, pokud nemají konkrétní vědomost o protiprávní činnosti nebo nezákonném obsahu. Článek 8 tohoto nařízení v této souvislosti dodává, že těmto poskytovatelům se neukládá obecná povinnost monitorovat informace, které přenášejí nebo ukládají, ani aktivně vyhledávat skutečnosti či okolnosti, které nasvědčují protiprávní činnosti.

155

Je tudíž třeba poznamenat, že na rozdíl od maloobchodníků poskytovatelé velkých on-line platforem mohou usnadnit šíření nezákonného obsahu, aniž o tom ví nebo za to nesou odpovědnost.

156

Dále Komise ve svém posouzení dopadů uvedla, že „jedinečné postavení největších on-line platforem, jako jsou sociální sítě nebo on-line tržiště, je důležitým faktorem zjištěných problémů“, že „[r]elativně omezený počet on-line platforem soustřeďuje velký počet uživatelů, a to jak spotřebitelů, tak obchodníků“ a „[v]elmi velké platformy představují vyšší míru společenského a hospodářského rizika, protože se fakticky staly veřejným prostorem a hrají systémovou úlohu pro miliony občanů a podniků“. Komise rovněž podotkla, že „[j]inými slovy, mají výrazně vyšší dopad na společnost a jednotný trh než menší platformy, neboť zasahují širokou veřejnost“. Komise tak poukázala na to, že velmi velké on-line platformy hrají významnou úlohu jak pro spotřebitele, tak pro prodejce, kteří prodávají své výrobky na těchto platformách. Není přitom sporu o tom, že maloobchodníci takovou úlohu nehrají, přinejmenším pokud jde o tyto prodejce.

157

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž se vztahuje na poskytovatele tržišť, a nikoli na maloobchodníky, neprovádí svévolnou nebo zjevně nepřiměřenou diferenciaci pro účely předcházení systémovým rizikům uvedeným v čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení.

158

Z toho vyplývá, že žalobkyně a bevh nemohou důvodně tvrdit, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 porušuje článek 20 Listiny.

159

Proto je třeba třetí část prvního žalobního důvodu zamítnout.

160

Žalobkyně, podporovaná bevh, poukazuje na to, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž některým tržištím ukládá povinnosti stanovené v článku 38 tohoto nařízení, porušuje svobodu projevu a informací zakotvenou v čl. 11 odst. 1 Listiny. Uvádí totiž, že tato povinnost spočívá v poskytování možnosti, která není založena na profilování pro každý doporučovací systém. Uvedená povinnost tak zasahuje do svobody obchodního projevu tržišť, jelikož jim brání v tom, aby spotřebitelům prezentovala nejrelevantnější výrobky. Kromě toho brání třetím prodejcům přítomným na tržištích, aby mohli účinně propagovat své výrobky a komunikovat se svými zákazníky. Konečně tato povinnost není odůvodněna předcházením systémovým rizikům, která jsou uvedena ve výše uvedeném nařízení.

161

Komise, podporovaná Parlamentem, Radou a BEUC, argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

162

Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý člověk právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice.

163

Ve vysvětleních k Listině je uvedeno, že článek 11 Listiny odpovídá článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“).

164

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že článek 10 EÚLP, který chrání svobodu projevu a informací, se použije konkrétně na šíření informací obchodní povahy podnikatelem, zejména ve formě reklamních sdělení (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Fussl Modestraße Mayr,C‑555/19, EU:C:2021:89, bod 81 a citovaná judikatura).

165

Jak bylo připomenuto v bodě 95 výše, článek 38 nařízení 2022/2065 stanoví, že poskytovatelé velmi velkých on-line platforem, kteří používají doporučovací systémy, poskytnou pro každý svůj doporučovací systém alespoň jednu možnost, která není založena na profilování.

166

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že žalobkyně nevysvětluje, jak článek 38 nařízení 2022/2065, který se uplatní pouze na poskytovatele velmi velkých on-line platforem, může omezit způsob, jakým mohou prodejci, kteří prodávají výrobky na tržišti, prezentovat své informace obchodní povahy, včetně reklamních sdělení. Z toho vyplývá, že žalobkyně nemůže důvodně tvrdit, že toto ustanovení představuje zásah do svobody projevu a informací uvedených prodejců.

167

Dále je třeba uvést, že článek 38 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž ukládá poskytovatelům velmi velkých on-line platforem povinnost poskytnout pro každý svůj doporučovací systém alespoň jednu možnost, která není založena na profilování, omezuje způsob, jakým tito poskytovatelé mohou prezentovat výrobky prodávané na jejich platformách v případě, že si příjemce zvolí takovou možnost.

168

Článek 38 nařízení 2022/2065 tudíž představuje zásah do svobody projevu a informací tržišť.

169

Je však třeba připomenout, že práva zakotvená v článku 11 Listiny se neprojevují jako absolutní výsady, ale musí být nahlížena ve vztahu k jejich společenské funkci (rozsudek ze dne 6. října 2020, Privacy International,C‑623/17, EU:C:2020:790, bod 63). Jak vyplývá z bodu 55 výše, každé omezení těchto práv musí být stanoveno zákonem, respektovat jejich podstatu a při dodržení zásady proporcionality musí být nezbytné a skutečně odpovídat cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

170

Zaprvé v projednávané věci je přitom nesporné, že omezení vyplývající z článku 38 nařízení 2022/2065 je stanoveno legislativním aktem a musí být tudíž považováno za omezení stanovené zákonem.

171

Zadruhé podstata svobody projevu a informací poskytovatelů velmi velkých on-line platforem není dotčena. Článek 38 nařízení 2022/2065 neobsahuje totiž pravidla omezující svobodu, kterou mají tito poskytovatelé při prezentaci výrobků prodávaných na jejich platformách v rámci doporučovacího systému, jenž není založen na profilování. Dále toto ustanovení nezakazuje uvedeným poskytovatelům nabízet doporučovací systémy založené na profilování, jestliže navíc pro každý z těchto systémů nabízejí možnost, která není založena na profilování.

172

Zatřetí omezení vyplývající z článku 38 nařízení 2022/2065 sleduje cíl obecného zájmu uznaný Unií. Jak totiž bylo uvedeno v bodě 101 výše, toto ustanovení může přispět k vysoké úrovni ochrany spotřebitele zakotvené v článku 38 Listiny.

173

Začtvrté, pokud jde o přiměřenost zjištěného zásahu, je nutno zdůraznit, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se čl. 10 odst. 2 EÚLP vyplývá, že dotyčné orgány mají určitý prostor pro uvážení při posuzování existence naléhavé sociální potřeby, která může odůvodnit omezení svobody projevu. Podle této judikatury je to zvláště nezbytné v oblasti obchodu, a zvláště v tak komplexní a proměnlivé oblasti, jako je reklama (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Fussl Modestraße Mayr,C‑555/19, EU:C:2021:89, bod 91).

174

V této souvislosti je třeba poznamenat, že povinnost poskytnout pro každý doporučovací systém alespoň jednu možnost, která není založena na profilování, stanovená v článku 38 nařízení 2022/2065, vyvažuje svobodu projevu obchodní povahy poskytovatelů velmi velkých on-line platforem a ochranu spotřebitele. Normotvůrce mohl mít tedy za to, aniž překročil svůj široký prostor pro uvážení, že ochrana spotřebitelů vyžaduje, aby spotřebitelé měli v případě zájmu přístup k možnosti, která není založena na profilování, pro každý z doporučovacích systémů používaných na velmi velkých on-line platformách.

175

V důsledku toho je třeba mít za to, že žalobkyně a bevh nemohou důvodně tvrdit, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 porušuje článek 11 Listiny.

176

Z toho vyplývá, že je třeba čtvrtou část prvního žalobního důvodu zamítnout.

177

Žalobkyně, podporovaná bevh, uvádí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž ukládá některým tržištím povinnosti stanovené v článku 39 a čl. 40 odst. 4 a 12 tohoto nařízení, porušuje ochranu důvěrných údajů zakotvenou v článku 7 Listiny. Zpřístupnění informací, které jsou uvedeny v článku 39 výše uvedeného nařízení, veřejnosti může totiž poskytovatelům tržišť způsobit značnou obchodní újmu. Dále čl. 40 odst. 4 a 12 téhož nařízení může vést ke sdělení velkého množství informací výzkumným pracovníkům. Kromě toho toto ustanovení nestanoví dostatečné záruky pro zachování důvěrnosti těchto informací. Nakonec ani článek 39, ani čl. 40 odst. 4 a 12 dotčeného nařízení nejsou odůvodněny předcházením systémovým rizikům, která jsou uvedena v tomto nařízení.

178

Komise, podporovaná Parlamentem, Radou a BEUC, zpochybňuje argumentaci žalobkyně.

179

Podle článku 7 Listiny má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.

180

Ve vysvětleních k Listině základních práv je uvedeno, že práva zaručená článkem 7 Listiny odpovídají právům zaručeným článkem 8 EÚLP. Z toho vyplývá, že v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny jsou omezení, která jim mohou být legitimně uložena, stejná jako omezení přípustná v rámci článku 8 EÚLP.

181

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pojem „soukromý život“ nevylučuje profesní nebo obchodní činnosti fyzických a právnických osob (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. února 2008, Varec,C‑450/06, EU:C:2008:91, bod 48, a ze dne 29. července 2024, Belgian Association of Tax Lawyers a další, C‑623/22, EU:C:2024:639, bod 126).

182

V projednávané věci, jak vyplývá z bodu 87 výše, článek 39 nařízení 2022/2065 stanoví, že poskytovatelé velmi velkých on-line platforem sestaví a zveřejní archiv obsahující informace o jejich reklamních činnostech po celou dobu, během níž prezentují reklamu, a po dobu jednoho roku od okamžiku, kdy byla reklama prezentována naposledy. Toto ustanovení mimoto uvádí, že tito poskytovatelé zajistí, aby tento archiv neobsahoval žádné osobní údaje příjemců služby, jimž tyto reklamy byly či mohly být prezentovány.

183

Dále z bodů 114 a 117 výše vyplývá, že čl. 40 odst. 4 a 12 nařízení 2022/2065 stanoví, že poskytovatelé velmi velkých on-line platforem mohou být povinni na odůvodněnou žádost koordinátora digitálních služeb v zemi usazení sdělit prověřeným výzkumným pracovníkům různé informace, včetně důvěrných informací.

184

Za těchto podmínek je třeba uvést, že článek 39 a čl. 40 odst. 4 a 12 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž ukládají poskytovatelům velmi velkých on-line platforem povinnost zveřejňovat informace, jež mohou být důvěrné, představují zásah do práva na respektování soukromého života zaručeného v článku 7 Listiny.

185

Práva zakotvená v článku 7 Listiny se však neprojevují jako absolutní výsady, ale musí být nahlížena ve vztahu k jejich společenské funkci (rozsudky ze dne 16. července 2020, Facebook Ireland a Schrems, C‑311/18, EU:C:2020:559, bod 172, a ze dne 29. července 2024, Belgian Association of Tax Lawyers a další, C‑623/22, EU:C:2024:639, bod 134). Jak vyplývá z bodu 55 výše, každé omezení těchto práv musí být stanoveno zákonem, respektovat jejich podstatu a při dodržení zásady proporcionality musí být nezbytné a skutečně odpovídat cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

186

V projednávané věci je v první řadě nesporné, že omezení vyplývající z článku 39 a čl. 40 odst. 4 a 12 nařízení 2022/2065 jsou stanovena legislativním aktem a musí být tudíž považována za omezení stanovená zákonem.

187

Ve druhé řadě podstata práva na soukromý život poskytovatelů velmi velkých on-line platforem není dotčena.

188

Zaprvé článek 39 nařízení 2022/2065 stanoví totiž šíření informací pouze po omezenou dobu a pouze ve vztahu k omezené části ekonomické činnosti tržišť. Sama žalobkyně v tomto ohledu uznává, že její příjmy z reklamy představují pouze 7 % jejích celkových příjmů. Kromě toho, jak bylo uvedeno v bodech 110 a 112 výše, toto ustanovení nestanoví šíření informací o úspěšnosti reklamy, ohledně nichž žalobkyně tvrdí, že jsou z obchodního hlediska nejcitlivější. Mimoto část těchto informací, jako jsou informace o obsahu reklam, výrobků a značek, které jsou předmětem dotčené reklamy, není důvěrná. Konečně totéž ustanovení vylučuje šíření všech osobních údajů příjemců služby, kteří jsou vystaveni uvedené reklamě.

189

Mimoto žalobkyně v odpovědi na otázku Tribunálu na jednání sice tvrdila, že čl. 39 odst. 2 písm. b) a c) nařízení 2022/2065 vyžaduje zpřístupnění údajů o totožnosti fyzické osoby, jejímž jménem je reklama prezentována, nebo která za ni zaplatila. Nicméně je třeba konstatovat, že takové zpřístupnění samo o sobě neumožňuje odhalit informace o soukromém a rodinném životě dotčené osoby. Za těchto podmínek nic nenasvědčuje tomu, že by zpřístupnění údajů o samotné totožnosti inzerenta mohlo představovat zásah do podstaty práv zaručených článkem 7 Listiny [v tomto smyslu a obdobně viz posudek 1/15 (Dohoda PNR mezi EU a Kanadou) ze dne26. července 2017, EU:C:2017:592, body 150 a 151; rozsudky ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers,C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, body 50 až 52, a ze dne 21. března 2024, Landeshauptstadt Wiesbaden,C‑61/22, EU:C:2024:251, body 80 a 81].

190

Zadruhé čl. 40 odst. 4 a 12 nařízení 2022/2065 stanoví sdělování informací pouze na odůvodněnou žádost koordinátora digitálních služeb v zemi usazení a pro použití prověřenými výzkumnými pracovníky, kteří mimo jiné v souladu s čl. 40 odst. 8 písm. d) tohoto nařízení prokázali, že jsou schopni vyhovět zvláštním požadavkům v oblasti bezpečnosti a důvěrnosti údajů.

191

Ve třetí řadě, pokud jde o dodržení zásady proporcionality, je třeba ověřit, zaprvé, že povinnosti stanovené v článku 39 a čl. 40 odst. 4 a 12 nařízení 2022/2065 umožňují dosažení cíle obecného zájmu, který uznává Unie, zadruhé, že je zásah do základního práva na respektování soukromého života, který může vyplývat z uvedených povinností, omezen na to, co je nezbytně nutné, a to v tom smyslu, že by tohoto cíle nebylo možné rozumně dosáhnout stejně účinným způsobem jinými prostředky, které méně zasahují do tohoto práva, a zatřetí, pokud tomu tak skutečně je, že tento zásah není nepřiměřený a nezpůsobuje následky, které jsou v nepoměru ve vztahu k tomuto cíli, což předpokládá zejména poměření významu tohoto cíle a závažnosti uvedeného zásahu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2024, Belgian Association of Tax Lawyers a další, C‑623/22, EU:C:2024:639, bod 139). V této souvislosti je však třeba připomenout, že právo na zásah do soukromého života může jít mnohem dále v případě profesních a obchodních činností než v ostatních případech (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. října 2002, Roquette Frères,C‑94/00, EU:C:2002:603, bod 29, a ze dne 29. července 2024, Belgian Association of Tax Lawyers a další, C‑623/22, EU:C:2024:639, bod 127).

192

Zaprvé na rozdíl od toho, co tvrdí bevh, omezení vyplývající z článku 39 a čl. 40 odst. 4 a 12 nařízení 2022/2065 přitom umožňují dosáhnout cíle obecného zájmu, který uznává Unie. Jak bylo totiž uvedeno v bodech 89 a 118 výše, cílem těchto ustanovení je snížit systémová rizika, zejména s cílem přispět k vysoké úrovni ochrany spotřebitele zakotvené v článku 38 Listiny.

193

Zadruhé, jak vyplývá z bodů 86 až 89 výše, alternativní opatření k článku 39 nařízení 2022/2065, kterých se dovolává žalobkyně, by neumožnila dosáhnout stejné úrovně ochrany spotřebitele.

194

Kromě toho žalobkyně nepředkládá žádný jiný důkaz, který by mohl prokázat, že článek 39 nařízení 2022/2065 jde nad rámec toho, co je nezbytně nutné k tomu, aby se spotřebitelé mohli seznámit s reklamami šířenými na velmi velkých on-line platformách, včetně těch, kterým nejsou vzhledem k použitým parametrům zacílení vystaveni, a pochopit důvody, proč jsou s ohledem na uvedené parametry vystaveni určitým reklamám spíše než jiným. Nepředkládá ani žádný důkaz, který by mohl prokázat, že toto ustanovení jde nad rámec toho, co je nezbytně nutné k tomu, aby sdělovací prostředky a sdružení na ochranu spotřebitelů mohly kontrolovat reklamu šířenou na velmi velkých on-line platformách, zejména s cílem zabránit propagaci nelegálních nebo nevhodných výrobků u některých skupin veřejnosti, jako jsou nezletilé osoby.

195

Stejně tak žalobkyně nepředkládá žádný důkaz, který by umožnil mít za to, že čl. 40 odst. 4 a 12 nařízení 2022/2065 překračuje meze toho, co je nezbytně nutné k tomu, aby bylo možné provést odhalení, zjištění a pochopení systémových rizik v Unii. Ostatně žalobkyně netvrdí, že k tomuto ustanovení existují alternativní opatření, která by umožnila dosažení tohoto cíle.

196

Zatřetí, jak bylo uvedeno v bodech 111 a 188 výše, je třeba uvést, že informace šířené podle článku 39 nařízení 2022/2065 se týkají pouze omezené části ekonomické činnosti tržišť. Kromě toho část těchto informací, jako jsou informace o obsahu reklam, výrobků a značek, které jsou předmětem dotčených reklam, není důvěrná a informace, které jsou pro žalobkyni z obchodního hlediska nejcitlivější, a sice informace o úspěšnosti reklamy, nejsou součástí informací šířených podle uvedeného ustanovení.

197

Navíc v rozsahu, v němž se žalobkyně na jednání dovolávala zpřístupnění údajů o fyzických osobách uvedených v čl. 39 odst. 2 písm. b) a c) nařízení 2022/2065, je třeba uvést, že toto zpřístupnění se týká pouze inzerentů, kteří si zvolili zobrazování reklam na velmi velké on-line platformě. Kromě toho z uvedeného ustanovení vyplývá, že archiv neobsahuje informace o fyzické osobě v případě, že reklama byla prezentována a zaplacena právnickou osobou. Tito inzerenti tak mají i nadále možnost založit právnickou osobu s cílem nezpřístupnit údaje o své totožnosti.

198

Dále čl. 40 odst. 4 a 12 nařízení 2022/2065 pouze stanoví, že ve zvláštních případech se informace sdělují prověřeným výzkumným pracovníkům tak, aby byla zachována případná důvěrnost těchto informací.

199

Mimoto Soudní dvůr ve své judikatuře zdůraznil povahu a význam veřejného zájmu, jímž je ochrana spotřebitelů, kteří se ve vztahu k prodávajícímu či poskytovateli nacházejí v nerovném postavení (viz rozsudek ze dne 3. dubna 2019, Aqua Med,C‑266/18, EU:C:2019:282, bod 43 a citovaná judikatura). Cíl ochrany spotřebitelů je přitom tím spíše důležitější ve vztahu k takovým poskytovatelům velmi velkých on-line platforem, jako je žalobkyně, kteří mohou, jak bylo uvedeno v bodě 77 výše, způsobit systémová rizika pro společnost.

200

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 v rozsahu, v němž ukládá některým tržištím povinnosti stanovené v článku 39 a čl. 40 odst. 4 a 12 tohoto nařízení, nepředstavuje nepřiměřený zásah do práva na respektování soukromého života zaručeného v článku 7 Listiny a nezpůsobuje následky, které jsou nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům.

201

Z toho vyplývá, že žalobkyně a bevh nemohou důvodně tvrdit, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 porušuje článek 7 Listiny.

202

Nakonec bevh tvrdí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 porušuje ochranu osobních údajů zakotvenou v článku 8 Listiny v rozsahu, v němž ukládá některým tržištím povinnosti stanovené v článku 39 tohoto nařízení. Tvrdí, že informace šířené podle posledně uvedeného ustanovení zahrnují „totožnost nebo právnickou osobu, na jejíž účet je reklama prezentována a zaplacena“. Stačí přitom konstatovat, že osobní údaje se mohou týkat pouze fyzických osob a nikoli právnických osob, jak vyplývá z vysvětlení k Listině a směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 1995, L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355), na kterou tato vysvětlení odkazují. Navíc i za předpokladu, že bevh zamýšlel odkázat na fyzické osoby uvedené v čl. 39 odst. 2 písm. b) a c) nařízení 2022/2065, je třeba uvést, že porušení článku 8 Listiny je v každém případě vyloučeno z důvodů uvedených v bodech 189 a 197 výše.

203

Proto je třeba pátou část prvního žalobního důvodu zamítnout, aniž je třeba rozhodnout o přípustnosti některých argumentů, jež byly na její podporu vzneseny v replice, a kterou Komise zpochybňuje.

204

První žalobní důvod je proto třeba zamítnout v plném rozsahu.

205

Prostřednictvím druhého a třetího žalobního důvodu žalobkyně namítá protiprávnost článků 38 a 39 nařízení 2022/2065.

206

Žalobkyně tvrdí, že argumentaci rozvinutou v rámci druhého a třetího žalobního důvodu je třeba chápat tak, že byla rozvinuta také v rámci prvního žalobního důvodu.

207

Konkrétně, jak bylo uvedeno v bodech 19 a 31 výše, žalobkyně v rámci prvního žalobního důvodu tvrdí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 je protiprávní z důvodu, že ukládá některým tržištím povinnosti stanovené v článcích 34 až 43 tohoto nařízení, které jsou samy o sobě protiprávní. Z bodu 32 repliky vyplývá, že na její argumentaci, která se týká konkrétně článků 38 a 39 uvedeného nařízení a byla rozvinuta v rámci prvního žalobního důvodu, je nutné nahlížet tak, že byla rozvinuta rovněž v rámci druhého a třetího žalobního důvodu a naopak.

208

Vzhledem k tomu, že první žalobní důvod byl zamítnut jako neopodstatněný, je třeba proto zamítnout i druhý a třetí žalobní důvod jako neopodstatněné, aniž je třeba rozhodnout o jejich přípustnosti, kterou zpochybňuje Komise, Parlament, Rada a BEUC.

209

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta v plném rozsahu, aniž je třeba rozhodnout o přípustnosti druhého bodu návrhových žádání, kterou zpochybňuje Komise.

210

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů spojených s řízením o předběžném opatření.

211

Dále podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Parlament a Rada tedy ponesou vlastní náklady řízení.

212

Stejně tak podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu ponesou BEUC a bevh vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát)

rozhodl takto: