1

Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost Lagardère SA, domáhá zrušení rozhodnutí Komise C(2023) 6429 final ze dne 19. září 2023 v řízení podle čl. 11 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (věc M.11184 – Vivendi/Lagardère) (dále jen „rozhodnutí ze dne 19. září 2023“), ve znění rozhodnutí Komise C(2023) 7464 final ze dne 27. října 2023 (dále jen „rozhodnutí ze dne 27. října 2023“) (dále jen „napadené rozhodnutí“).

2

Žalobkyně je mateřskou společností skupiny Lagardère, francouzské skupiny působící zejména v oblasti sdělovacích prostředků.

3

Dne 24. října 2022 oznámila společnost Vivendi SE, mateřská společnost skupiny Vivendi, francouzské skupiny s mezinárodním působením, která se specializuje na média a zábavu a prostřednictvím svých dceřiných společností působí na různých trzích, Evropské komisi spojení podniků, které spočívalo v získání výlučné kontroly nad společností Lagardère SA.

4

Rozhodnutím ze dne 9. června 2023 schválila Komise navrhované spojení, a to za podmínky splnění závazků týkajících se odprodeje všech činností společnosti Vivendi v odvětví vydávání knih (seskupených ve společnosti Editis, dceřiné společnosti společnosti Vivendi) a časopisu Gala.

5

Dopisem ze dne 25. července 2023 byla žalobkyně Komisí informována o zahájení formálního šetření týkajícího se možného předčasného uskutečnění spojení.

6

V rámci formálního šetření týkajícího se možného předčasného uskutečnění spojení zaslala Komise žalobkyni rozhodnutím ze dne 19. září 2023 žádost o informace na základě čl. 11 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků („nařízení ES o spojování podniků“) (Úř. věst. 2004, L 24, s. 1) s lhůtou končící dne 27. října 2023.

7

Rozhodnutí ze dne 19. září 2023 obsahuje přílohu.

8

Body 2 a 6 odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. září 2023 stanoví, že jeho cílem je získat informace, aby Komise mohla posoudit, zda společnost Vivendi uplatňovala na společnost Lagardère rozhodující vliv, který by mohl představovat porušení oznamovací povinnosti a porušení povinnosti pozastavit transakci nebo nesplnění závazků, v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

9

Bod 7 odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. září 2023 stanoví, že požadované dokumenty a sdělení jsou zásadní k tomu, aby Komise mohla posoudit, zda lze zásah nebo konzultace nebo zapojení společnosti Vivendi do některých rozhodnutí přijatých společností Lagardère kvalifikovat jako výkon rozhodujícího vlivu ze strany společnosti Vivendi ve smyslu popsaném v bodě 6 odůvodnění. Je v něm uvedeno zejména, že uvedené dokumenty a sdělení se týkají realizace provozních synergií, jako jsou společné programy mezi audiovizuálními subjekty společností Vivendi a Lagardère, stanovení programového schématu rozhlasové stanice Europe 1, která patří do skupiny Lagardère, jmenování a odchody novinářů v rámci publikací skupiny Lagardère, redakční rozhodnutí časopisů skupiny Lagardère, která mohla být ovlivněna vedoucími pracovníky společnosti Vivendi nebo jejího hlavního akcionáře, skupiny Bolloré, a také přestěhování subjektů skupiny Vivendi do prostor patřících společnosti Lagardère. Uvádí, že se týkají rovněž strategických rozhodnutí, která přijala vydavatelská skupina Hachette (patřící společnosti Lagardère, přičemž společnost Vivendi v nich mohla sehrát roli, kterou lze kvalifikovat jako výkon rozhodujícího vlivu, jako například upuštění od soudního sporu proti dceřiné společnosti společnosti Vivendi nebo nepředložení nabídky na odkup amerického vydavatele Simon & Schuster), stejně jako podmínky jmenování některých členů, o nichž je známo, že jsou spojeni se skupinou Bolloré, do představenstva společnosti Lagardère.

10

Bod 8 odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. září 2023 uvádí důvody, proč měla Komise za to, že pouze rozhodnutí přijaté na základě čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 mohlo zaručit, že žalobkyně předloží veškeré dokumenty splňující kritéria, která Komise stanovila v uvedeném rozhodnutí.

11

Body 9 a 10 odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. září 2023 stanoví důsledky, kterým se vystaví žalobkyně v případě nesprávných, neúplných, zkreslených nebo pozdě poskytnutých informací.

12

Podle článku 1 rozhodnutí ze dne 19. září 2023 je žalobkyně jakožto adresát tohoto rozhodnutí povinna poskytnout co nejdříve a v každém případě do 27. října 2023 informace uvedené v příloze tohoto rozhodnutí.

13

Bod I přílohy rozhodnutí ze dne 19. září 2023 obsahuje obecné definice, včetně definice „dotčeného období“, a sice období ode dne 1. ledna 2020 do 19. září 2023, a definice „dokumentu“. Vyplývá z něj, že:

„Pojem ‚dokument(y)‘ označuje: všechny počítačové soubory, které jsou ve vlastnictví společnosti Vivendi, jsou jí drženy nebo jsou pod její kontrolou, a zahrnují mimo jiné následující prvky:

14

Bod II přílohy rozhodnutí ze dne 19. září 2023 definuje rovněž „dotčené osoby“, a sice patnáct jmenovitě uvedených osob „spolu se všemi osobami, které je předcházely nebo po nich následovaly na různých pozicích, které tyto osoby zastávaly v dotčeném období“ (dále jen „dotčené osoby“).

15

V bodě III přílohy rozhodnutí ze dne 19. září 2023 se žádá, aby žalobkyně předložila zejména všechny dokumenty sdílené mezi určitými dotčenými osobami a všechny dokumenty, které v dotčeném období zaslaly nebo obdržely uvedené osoby, které se týkají určitých témat nebo které obsahují alespoň jeden z vyhledávacích výrazů uvedených v bodě VII přílohy uvedeného rozhodnutí.

16

Body IV, V a VI přílohy rozhodnutí ze dne 19. září 2023 upřesňují, jakým způsobem má žalobkyně předložit požadované dokumenty, jaký má být obsah doprovodné zprávy a jaké jsou požadavky na prohlášení o úplnosti odpovědi. Bod IV zejména stanoví postup, jak požádat u určitých dokumentů o ochranu důvěrnosti komunikace mezi advokáty a klienty a citlivých osobních údajů, tak jak jsou definovány nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1). Uvádí, že dokumenty obsahující takové citlivé údaje musí být poskytnuty v zašifrované a oddělené podobě a označeny jako „citlivé osobní údaje“.

17

Bod VII přílohy rozhodnutí ze dne 19. září 2023 stanoví vyhledávací výrazy a obsahuje pokyny týkající se jejich používání.

18

Rozhodnutím ze dne 27. října 2023 prodloužila Komise lhůtu původně stanovenou rozhodnutím ze dne 19. září 2023 do 1. prosince 2023.

19

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 27. listopadu 2023 podala žalobkyně tuto žalobu znějící na zrušení napadeného rozhodnutí, tedy rozhodnutí ze dne 19. září 2023 ve znění rozhodnutí ze dne 27. října 2023.

20

V dopise ze dne 6. prosince 2023 uvedl generální ředitel Generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž Komise, že na veškeré dokumenty, které se týkají ochrany citlivých osobních údajů nebo novinářských zdrojů, se vztahují procesní záruky v souladu s příslušnými právními předpisy a judikaturou, a tyto procesní záruky podrobně popsal (dále jen „dopis ze dne 6. prosince 2023“).

21

Dne 24. ledna 2024 přijala Komise rozhodnutí C(2024) 572 final v řízení podle čl. 11 odst. 3 a čl. 15 odst. 1 nařízení č. 139/2004 (věc M.11184 – Vivendi/Lagardère) (dále jen „rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024“).

22

Článkem 1 rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 byla lhůta, která byla článkem 2 rozhodnutí ze dne 27. října 2023 stanovena do 1. prosince 2023, prodloužena do 7. února 2024.

23

Článkem 2 rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 bylo žalobkyni v souladu s článkem 15 nařízení č. 139/2004 uloženo penále do výše 5 % jejího průměrného denního obratu za každý den prodlení, a to počínaje prvním pracovním dnem následujícím po dni stanoveném v článku 1 uvedeného rozhodnutí.

24

Rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 mimoto převzalo procesní záruky za účelem zajištění ochrany citlivých osobních údajů a ochrany novinářských zdrojů, tak jak byly stanoveny v dopise ze dne 6. prosince 2023.

25

Pokud jde o osobní údaje, bod 14 odůvodnění písm. a) rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 uvádí, že dokumenty spadající do působnosti napadeného rozhodnutí, které nesouvisí s obchodní činností žalobkyně a obsahují citlivé osobní údaje ve smyslu článku 9 nařízení 2016/679 a článku 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (Úř. věst. 2018, L 295, s. 39), mohou být umístěny do virtuální datové místnosti, jak je stanoveno v bodě 2 výroku usnesení ze dne 29. října 2020, Facebook Ireland v. Komise (T‑451/20 R, nezveřejněné, EU:T:2020:515), a ze dne 29. října 2020, Facebook Ireland v. Komise (T‑452/20 R, nezveřejněné, EU:T:2020:516), aby Komise mohla ověřit, zda nejsou pro její šetření irelevantní.

26

Pokud jde o ochranu novinářských zdrojů, bod 14 odůvodnění písm. b) rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 uvádí, že osoby, kterých se napadené rozhodnutí týká a jsou držiteli novinářského průkazu, budou moci nahlédnout do dokumentů splňujících kritéria uvedená v napadeném rozhodnutí, identifikovat informace, na které se taková ochrana vztahuje, a předložit upravenou verzi identifikace novinářských zdrojů, nebo není-li to možné, vyjmout dokument z předkládaných podkladů, pokud nebylo možné poskytnout nedůvěrnou verzi. Uvádí, že je na žalobkyni, aby předložila zbývající dokumenty a souhrnnou tabulku s podrobným popisem povahy odstraněných informací nebo dokumentů vyňatých z předkládaných podkladů.

27

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 28. listopadu 2023 podala žalobkyně návrh na předběžné opatření, kterým se domáhala zaprvé odkladu provádění napadeného rozhodnutí a zadruhé, pokud to předseda Tribunálu bude považovat za nutné, aby jí bylo jako preventivní opatření uloženo, aby uchovala veškeré dokumenty dotčených osob, které by mohly Komisi pro účely šetření zajímat.

28

Usnesením ze dne 29. listopadu 2023, Lagardère v. Komise (T‑1119/23 R, nezveřejněné), byl nařízen odklad provádění napadeného rozhodnutí do přijetí usnesení, kterým bude ukončeno řízení ve věci T‑1119/23 R, aniž byla dotčena povinnost žalobkyně nadále shromažďovat informace a uchovávat na elektronickém nosiči veškeré dokumenty, kterých se týká napadené rozhodnutí a které by mohly Komisi pro účely šetření zajímat.

29

Usnesením ze dne 19. ledna 2024, Lagardère v. Komise (T‑1119/23 R, EU:T:2024:16, nezveřejněné), předseda Tribunálu návrh na předběžné opatření zamítl a usnesení ze dne 29. listopadu 2023, Lagardère v. Commission (T‑1119/23 R, nezveřejněné), bylo zrušeno.

30

Usnesením ze dne 6. února 2024, Lagardère v. Komise [C‑89/24 P(R)-R, EU:C:2024:120], nařídil místopředseda Soudního dvora pozastavení povinnosti uložené žalobkyni napadeným rozhodnutím shromáždit a předat Komisi dokumenty ze všech soukromých nebo osobních e-mailových schránek a ze soukromých nebo osobních mobilních zařízení některých jejích zaměstnanců a členů vedení společnosti, a to až do přijetí prvního usnesení přijatého v době mezi přijetím usnesení, kterým bude ukončeno toto řízení o předběžných opatřeních, a přijetím usnesení, kterým bude rozhodnuto o kasačním opravném prostředku ve věci C‑89/24 P(R), aniž byla dotčena povinnost žalobkyně přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění uchování těchto veškerých dokumentů.

31

Usnesením ze dne 11. dubna 2024, Lagardère v. Komise [C‑89/24 P(R), EU:C:2024:312], zrušil místopředseda Soudního dvora usnesení ze dne 19. ledna 2024, Lagardère v. Komise (T‑1119/23 R, nezveřejněné, EU:T:2024:16), a vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl o podmínce fumus boni juris a provedl tam, kde je to vhodné, zvážení dotčených zájmů. Návrh žalobkyně na pozastavení povinnosti jí uložené napadeným rozhodnutím ve znění rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 shromáždit a předat Komisi dokumenty ze soukromých nebo osobních e-mailových schránek a ze soukromých nebo osobních mobilních zařízení některých jejích zaměstnanců a členů vedení společnosti, a to do doby, než předseda Tribunálu znovu rozhodne o návrhu na předběžné opatření ve věci T‑1119/23 R, nebo nerozhodne-li, do doby, než Tribunál rozhodne o žalobě ve věci T‑1119/23, byl zamítnut.

32

Usnesením ze dne 13. června 2024, Lagardère v. Komise (T‑1119/23 R-RENV, nezveřejněné, EU:T:2024:382), místopředseda Tribunálu zaprvé rozhodl, že již není třeba rozhodovat o návrhu na předběžné opatření v rozsahu, v němž se týkal dokumentů předložených Komisi dne 30. ledna 2024, zadruhé odložil provádění napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkalo dokumentů, které nebyly Komisi předloženy dne 30. ledna 2024, a zatřetí nařídil žalobkyni, aby požádala osoby dotčené napadeným rozhodnutím, aby přijaly veškerá nezbytná opatření k zajištění uchování dokumentů uvedených v příloze tohoto rozhodnutí, které dosud nebyly předloženy Komisi, a to ve formátu zaručujícím jejich celistvost a nezměnitelnost. Ve zbývající části byl návrh na předběžné opatření zamítnut.

33

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 12. července 2024 podala žalobkyně návrh na předběžné opatření znějící primárně na nařízení zapečetění všech dokumentů a případných kopií dokumentů, které předala Komisi dne 30. ledna 2024, tak, aby bylo znemožněno jejich nahlížení ze strany Komise nebo jakékoli jiné třetí strany, a to až do vydání rozsudku Tribunálu o žalobě na neplatnost proti rozhodnutí ze dne 19. září 2023 ve znění rozhodnutí ze dne 27. října 2023 a rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024, a podpůrně na nařízení takového zapečetění do doby, než bude moci v přiměřené a dostatečné lhůtě identifikovat všechny dokumenty, které by se týkaly soukromého života osob dotčených napadeným rozhodnutím, a skrýt v nich údaje, a v každém případě, na nařízení Komisi, aby předem a ještě před tím, než předloží vyjádření, pozastavila veškerý přístup svých zaměstnanců a úředníků k dokumentům, které jí předala dne 30. ledna 2024, a to do doby, než bude vydáno usnesení, kterým bude ukončeno řízení o předběžných opatřeních.

34

Usnesením ze dne 15. července 2024, Lagardère v. Komise (T‑1119/23 RIII, nezveřejněné), bylo Komisi nařízeno pozastavit přístup jejích úředníků a zaměstnanců k dokumentům, které jí žalobkyně předala dne 30. ledna 2024, a to do doby, než bude vydáno usnesení, kterým bude ukončeno řízení o předběžných opatřeních.

35

Usnesením ze dne 13. září 2024, Lagardère v. Komise (T‑1119/23 RIII, nezveřejněné, EU:T:2024:624), byl návrh na předběžné opatření odmítnut jako nepřípustný a usnesení ze dne 15. července 2024, Lagardère v. Komise (T‑1119/23 RIII, nezveřejněné), bylo zrušeno.

36

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 22. srpna 2024 podala žalobkyně kasační opravný prostředek proti usnesení o předběžném opatření znějící na částečné zrušení usnesení ze dne 13. června 2024, Lagardère v. Komise (T‑1119/23 R-RENV, nezveřejněné, EU:T:2024:382).

37

Usnesením ze dne 21. října 2024, Lagardère v. Komise [C‑569/24 P(R), nezveřejněné, EU:C:2024:945], nařídil místopředseda Soudního dvora vyškrtnutí této věci z rejstříku Soudního dvora.

38

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

39

Žalobkyně na jednání upřesnila, že nenavrhuje zrušení rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024, na rozdíl od toho, co vyplývalo z repliky.

40

Komise navrhuje, aby Tribunál:

41

Na podporu žaloby uvádí žalobkyně šest žalobních důvodů, z nichž první vychází ze zneužití pravomoci, jakož i z porušení zásady impossibilium nulla obligatio est, druhý z nedostatečného odůvodnění, třetí z porušení základního práva na respektování soukromého života a listovního tajemství zaručeného článkem 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“), čtvrtý z porušení zásady svobody tisku, zaručené článkem 11 Listiny a článkem 10 EÚLP, pátý z porušení zásady právní jistoty a šestý z porušení zásad proporcionality a ochrany proti svévolným nebo nepřiměřeným zásahům orgánů veřejné moci do soukromí osob.

42

Nejprve je třeba posoudit druhý žalobní důvod, který vychází z nedostatečného odůvodnění.

43

V tomto žalobním důvodu, který se skládá ze dvou částí, žalobkyně tvrdí, že Komise porušila povinnost uvést odůvodnění, která pro ni vyplývá z článku 296 SFEU a z čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004. Zaprvé Komise podle žalobkyně dostatečně neodůvodnila svou volbu využít rozhodnutí podle čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004. Zadruhé jí napadené rozhodnutí neumožňuje seznámit se s důvody, proč jsou určité informace nezbytné pro účely šetření Komise.

44

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být odůvodnění aktů orgánů Evropské unie požadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést přezkum. Požadavek uvést odůvodnění musí být posuzován v závislosti na všech okolnostech projednávané věci, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt dotýká ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU na získání vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise, C‑247/14 P, EU:C:2016:149, bod 16 a citovaná judikatura).

45

Pokud jde konkrétně o odůvodnění rozhodnutí o žádosti o informace, je třeba připomenout, že čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 vymezuje jeho základní náležitosti (obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise, C‑247/14 P, EU:C:2016:149, bod 17).

46

Článek 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 totiž stanoví, že Komise „uvede právní základ a účel žádosti, upřesní, jaké informace jsou vyžadovány a stanoví lhůtu ve které musí být tyto informace poskytnuty“. Toto ustanovení mimoto upřesňuje, že Komise „rovněž upozorní na sankce upravené článkem 14 [nařízení č. 139/2004]“, „upozorní na nebo uloží sankce uvedené v článku 15 [tohoto nařízení]“ a „rovněž upozorní na právo nechat rozhodnutí přezkoumat Soudním dvorem“.

47

Úvodem je zapotřebí připomenout, že všem jazykovým verzím aktů Unie musí být v zásadě přiznána stejná hodnota. Za účelem zachování jednotného výkladu unijního práva je tudíž třeba v případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi vykládat dotčené ustanovení podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí. Formulace použitá v jedné z jazykových verzí aktu tedy nemůže sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto aktu ani jí nemůže být v tomto ohledu přiznána přednostní povaha vzhledem k jiným jazykovým verzím. Takový přístup by byl totiž neslučitelný s požadavkem jednotného uplatňování unijního práva (viz rozsudek ze dne 20. února 2018, Belgie v. Komise, C‑16/16 P, EU:C:2018:79, body 49 a 50 a citovaná judikatura).

48

V této věci je třeba upřesnit, že čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 ve francouzském znění stanoví, že v žádosti o informace formou rozhodnutí Komise uvede právní základ a „předmět“ („objet“) této žádosti. Ostatní jazykové verze tohoto ustanovení však používají výrazy odpovídající pojmu „účel“, jako například anglická, německá, nizozemská, italská, řecká a chorvatská verze, které používají výrazy „purpose“, „Zweck“, „doel“, „scopo“, „σκοπό“ a „svrhu“, s výjimkou španělského znění, které používá termín „objeto“. Z formulací použitých v ostatních jazykových verzích a s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení i k cíli, který dané nařízení sleduje, tedy vyplývá, že v čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 chtěl normotvůrce odkázat na pojem „účel“ uvedený v čl. 11 odst. 2 nařízení č. 139/2004 a v čl. 18 odst. 2 a 3 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), jak je vykládán judikaturou citovanou v bodě 50 dále.

49

Zvláštní povinnost uvést odůvodnění představuje základní požadavek nejen za účelem vyjádření odůvodněnosti žádosti o informace, ale i proto, aby měly dotčené podniky možnost uvědomit si rozsah povinnosti spolupráce při zachování práva na obhajobu (obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise, C‑247/14 P, EU:C:2016:149, bod 19 a citovaná judikatura).

50

Pokud jde o povinnost uvést „účel žádosti“, Komise musí v žádosti uvést předmět šetření, a dostatečně přesně tedy určit údajné porušení pravidel hospodářské soutěže (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise, C‑247/14 P, EU:C:2016:149, bod 20 a citovaná judikatura). V tomto ohledu není Komise povinna osobě, které je určeno rozhodnutí o žádosti o informace sdělit veškeré informace, které má k dispozici o údajném protiprávním jednání, ani nemusí provádět přesnou právní kvalifikaci těchto protiprávních jednání, pokud jasně uvede domněnky, jež zamýšlí ověřit (obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise, C‑247/14 P, EU:C:2016:149, bod 21 a citovaná judikatura).

51

Tato povinnost je objasněna zejména okolností, že si Komise může za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením prostou žádostí nebo rozhodnutím vyžádat od podniků a sdružení podniků „veškeré nezbytné informace“, jak plyne z čl. 11 odst. 1 nařízení č. 139/2004 (obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise, C‑247/14 P, EU:C:2016:149, bod 22).

52

Z toho vyplývá, že Komise může požadovat sdělení pouze takových informací, které jí mohou umožnit ověřit domněnky protiprávních jednání, jež odůvodňují vedení šetření a jsou uvedena v žádosti o informace (obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise, C‑247/14 P, EU:C:2016:149, bod 23).

53

Nezbytnost informací přitom musí být posouzena ve vztahu k účelu uvedenému v žádosti o informace, přičemž tento účel musí být uveden s dostatečnou přesností, bez níž by nebylo možné určit, zda je informace nezbytná, a unijní soud by nemohl vykonat přezkum (obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise, C‑247/14 P, EU:C:2016:149, bod 24 a citovaná judikatura).

54

Dostatečná odůvodněnost rozhodnutí o žádosti o informace závisí na otázce, zda jsou domněnky protiprávních jednání, které Komise hodlá ověřit, určeny s dostatečnou jasností (obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise, C‑247/14 P, EU:C:2016:149, bod 25).

55

Při posuzování rozsahu povinnosti uvést odůvodnění je třeba rovněž zohlednit fázi šetření, ve které je takové rozhodnutí přijato, a skutečnost, zda Komise již měla či neměla k dispozici určité informace o údajných protiprávních jednáních (v omto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 9. dubna 2019, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, T‑371/17, nezveřejněný, EU:T:2019:232, bod 46 a citovaná judikatura).

56

Argumenty žalobkyně je třeba přezkoumat s ohledem na tuto judikaturu.

57

Žalobkyně tvrdí, že Komise neodůvodňuje volbu využít rozhodnutí podle čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004. Komise nepodložila své tvrzení, že pouze takové rozhodnutí by umožnilo zajistit úplnou odpověď, ačkoli žalobkyně s Komisí spolupracovala v rámci řízení zahájeného v souvislosti s kontrolou spojování podniků a odpověděla na první žádost Komise na základě podle čl. 11 odst. 2 nařízení č. 139/2004.

58

Podle žalobkyně cíl urychleného postupu a riziko zničení dokumentů zaměstnanců, kteří opustili skupinu Lagardère, na které se odvolává napadené rozhodnutí, neodůvodňují žádost o informace formou rozhodnutí podle čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004. Žalobkyně již Komisi sdělila, že ačkoli neexistuje společná politika pro celou skupinu Lagardère týkající se uchovávání údajů o osobách, které opustily funkci, většina subjektů tyto údaje uchovává po dobu tří měsíců až jednoho roku. Mimoto všechny subjekty skupiny Lagardère by byly schopny na požádání zavést takové opatření, čímž by se vyloučilo jakékoli riziko související s neuchováním dokumentů.

59

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

60

Je třeba připomenout, že z čl. 11 odst. 1 nařízení č. 139/2004 vyplývá, že Komise je oprávněna si informace vyžádat „prostou žádostí nebo rozhodnutím“, aniž toto ustanovení podmiňuje přijetí rozhodnutí předchozí prostou žádostí.

61

Žádost o informace formou rozhodnutí se liší od prosté žádosti o informace tím, že v případě, kdy Komise využije první z uvedených možností, může uložit pokutu nebo penále, aby donutila podnik poskytnout úplné a přesné informace, a to v souladu s čl. 14 odst. 1 písm. c) a čl. 15 odst. 1 písm. a) nařízení č. 139/2004 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, thyssenkrupp v. Komise, C‑581/22 P, EU:C:2024:821, bod 379).

62

V projednávané věci z bodu 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v rámci tohoto řízení zaměřeného na prokázání porušení pravidel nařízení č. 139/2004 Komise zastává názor, že pouze rozhodnutí přijaté podle čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 umožňuje zajistit, aby žalobkyně předložila veškeré dokumenty splňující kritéria stanovená v uvedeném rozhodnutí. Použití postupu podle čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 je jediným postupem stanoveným v tomto nařízení, který Komisi umožňuje uložit adresátům povinnost poskytnout úplnou odpověď pod hrozbou sankcí. Navíc Komise považuje za nezbytné jednat rychle, aby se zabránilo tomu, že budou relevantní dokumenty odstraněny z archivů žalobkyně, zejména pokud jsou zprávy mazány po uplynutí určité lhůty nebo pokud některé dokumenty pocházející od zaměstnance nejsou uchovávány příliš dlouho po jeho odchodu. Podle Komise volba rozhodnutí podle čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 odpovídá tomuto cíli urychleného postupu.

63

Proto je třeba konstatovat, že v souladu s judikaturou citovanou v bodech 44 až 46 výše napadené rozhodnutí dostatečně jasně uvádí svůj právní základ a vyplývají z něj právně dostačujícím způsobem úvahy Komise, aby vysvětlila volbu využít žádost o informace formou rozhodnutí namísto prosté žádosti.

64

Kromě toho povinnost uvést odůvodnění u rozhodnutí představuje podstatnou formální náležitost, kterou je nutno odlišit od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která spadá do materiální legality sporného aktu. Odůvodnění rozhodnutí je totiž formálním vyjádřením důvodů, na kterých toto rozhodnutí spočívá. Jestliže jsou tyto důvody stiženy vadami, je jimi stižena materiální legalita rozhodnutí, avšak nikoli jeho odůvodnění, které může být dostačující, i když obsahuje vadné důvody (viz rozsudek ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, EU:C:2008:392, bod 181 a citovaná judikatura).

65

Z tohoto důvodu jsou argumenty žalobkyně, podle nichž v této věci nebylo odůvodněné použít žádost o informace formou rozhodnutí namísto prosté žádosti, v rámci žalobního důvodu vycházejícího z nedostatečného odůvodnění neúčinné.

66

Vzhledem k tomu, že žalobkyně ve skutečnosti zpochybňuje opodstatněnost rozhodnutí Komise využít žádost o informace formou rozhodnutí, je třeba uvést, že v podstatě opakuje argumenty předložené v rámci první části šestého žalobního důvodu, která byla posouzena a zamítnuta v bodech 252 až 261 dále.

67

První část druhého žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

68

Zaprvé žalobkyně tvrdí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, jelikož se týká činností rozhlasového poolu, a sice činností rozhlasových stanic skupiny Lagardère, Europe 1, Europe 2 (dříve Virgin Radio) a RFM. Zadruhé tvrdí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí jí neumožňuje seznámit se s důvody, proč byly některé informace nezbytné pro účely šetření Komise. Jedná se o okruh dotčených osob, komunikaci mezi dvěma z nich, dobu začátku dotčeného období, tj. dne 1. ledna 2020, a informace uložené v osobních komunikačních prostředcích a aplikacích.

69

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

70

Úvodem je třeba připomenout, že účelem napadeného rozhodnutí, tak jak je upřesněn v bodech 2, 6 a 7 odůvodnění tohoto rozhodnutí (viz body 8 a 9 výše), je prokázat existenci domněnek protiprávních jednání, která jsou v rozporu s nařízením č. 139/2004, u nichž žalobkyně nezpochybňuje, že jsou v napadeném rozhodnutá určeny dostatečně jasně.

71

Zaprvé, pokud jde konkrétně o žádosti Komise týkající se rozhlasového poolu, ze spisu a z písemností Komise vyplývá, že projekt nabytí společnosti Vivendi se týkal celé skupiny Lagardère, včetně „[r]ozhlasového poolu“. Mimoto žalobkyně nezpochybňuje tvrzení Komise, že rozsah veřejné nabídky na odkup společnosti Lagardère ze strany společnosti Vivendi zahrnoval rovněž rozhlasový pool. Konečně bod 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že Komise šetří „stanovení programového schématu rozhlasové stanice Europe 1“ (bod 9 výše).

72

Zadruhé, pokud jde o dotčené osoby, je nesporné, že tyto osoby zastávaly strategickou roli v rámci skupiny Lagardère a osoby uvedené v bodě II odst. 4 písm. a) a c) přílohy napadeného rozhodnutí udržovaly časté kontakty v různých formách ohledně spojení podniků a činností, jichž se šetření týkalo. Z toho vyplývá, že Komise nebyla povinna napadené rozhodnutí v tomto ohledu více odůvodnit.

73

Zatřetí, pokud jde o začátek dotčeného období, je rovněž nesporné, že k prvnímu nabytí podílu společnosti Vivendi na kapitálu společnosti Lagardère došlo v březnu 2020. Komise tudíž mohla ke dni vydání napadeného rozhodnutí důvodně předpokládat, že informace od 1. ledna 2020 jí pomohou určit existenci tohoto protiprávního jednání, zejména tím, že by tyto informace usnadnily správné pochopení všech událostí a kontextu, v němž k nim došlo. Z toho vyplývá, že Komise nebyla povinna napadené rozhodnutí v tomto ohledu více odůvodnit.

74

Začtvrté, pokud jde o osobní komunikační prostředky, žalobkyně připouští, že některé z dotčených osob používaly své osobní komunikační prostředky a aplikace k pracovním účelům během dotčeného období. Z toho vyplývá, že Komise nebyla povinna napadené rozhodnutí v tomto ohledu více odůvodnit.

75

S ohledem na okolnosti popsané v bodech 71 až 74 výše je napadené rozhodnutí právně dostačujícím způsobem odůvodněno, neboť jeho cíl a kontext umožňují žalobkyni seznámit se s důvody, proč jsou požadované informace nezbytné pro šetření Komise.

76

Druhou část druhého žalobního důvodu, jakož i druhý žalobní důvod v plném rozsahu je proto třeba zamítnout.

77

První žalobní důvod se skládá ze dvou částí. Zaprvé žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise překročila a zneužila své pravomoci tím, že přijala rozhodnutí, které má čistě průzkumný charakter. Zadruhé tvrdí, že se Komise neujistila o její právní a technické způsobilosti vyhovět napadenému rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně není schopna získat přístup k určitým údajům, jejichž sdělení Komise požaduje, porušuje napadené rozhodnutí zásadu impossibilium nulla obligatio est.

78

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

79

Pojem „zneužití pravomoci“ se týká případů, ve kterých správní orgán užije své pravomoci za jiným účelem, než pro který mu byly svěřeny. Rozhodnutí je stiženo vadou spočívající ve zneužití pravomoci pouze tehdy, když se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů jeví, že bylo přijato za takovým účelem. Tam, kde je sledován víc než jeden účel, dokonce i když důvody rozhodnutí zahrnují kromě řádných důvodů i jeden důvod nesprávný, neznamená to, že je rozhodnutí stiženo vadou spočívající ve zneužití pravomoci, jestliže není narušen jeho zásadní účel (viz rozsudek Tribunálu ze dne 4. února 2009, Omya v. Komise, T‑145/06, EU:T:2009:27, bod 99 a citovaná judikatura).

80

Vzhledem k tomu je třeba ověřit, zda skutečnosti, na které se žalobkyně odvolává, představují objektivní, relevantní a shodující se nepřímé důkazy svědčící o tom, že Komise přijala napadené rozhodnutí za jiným účelem, než je stanoven v čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004, a sice podle žalobkyně za účelem nařízení provedení „průzkumných šetření“ tak, že na ní byla přenesena povinnost tato „šetření“ vést a stanovit parametry šetření.

81

V této souvislosti je třeba připomenout, že nařízení č. 139/2004 ukládá Komisi povinnost zajistit, aby jakékoli spojení s významem pro celé Společenství bylo oznámeno a schváleno před tím, než bude uskutečněno, a aby byly dodrženy podmínky stanovené v rozhodnutí prohlašujícím spojení za slučitelné s vnitřním trhem.

82

Podle článku 11 odst. 1 nařízení č. 139/2004 „[a]by mohla vykonávat povinnosti svěřené jí tímto nařízením, může Komise, prostřednictvím prosté žádosti nebo rozhodnutí, žádat osoby uvedené v čl. 3 odst. 1 písm. b) a podniky nebo sdružení podniků, aby poskytly veškeré nezbytné informace“.

83

Článek 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 může tedy sloužit jako právní základ pro jakoukoli žádost o informace za účelem výkonu povinností, které jsou Komisi svěřeny uvedeným nařízením.

84

Bod 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že se Komise rozhodla požadovat od žalobkyně, aby předložila dokumenty „[a]by Komise mohla posoudit, zda společnost Vivendi uplatňovala na společnost Lagardère rozhodující vliv, který by mohl představovat porušení oznamovací povinnosti a/nebo porušení povinnosti pozastavit transakci a/nebo nesplnění podmínek a povinností souvisejících s rozhodnutím Komise o schválení operace Vivendi/Lagardère“.

85

Z toho vyplývá, že informace požadované napadeným rozhodnutím mají za cíl ve smyslu čl. 11 odst. 1 nařízení č. 139/2004, aby Komise mohla vykonávat povinnosti, které jí byly tímto nařízením svěřeny, takže tento orgán nevyužil své pravomoci k jinému účelu, než k jakému mu byly svěřeny.

86

Tento závěr není zpochybněn argumentem žalobkyně, podle něhož Komise přenesla povinnost šetření tím, že jí nařídila provést „průzkumná šetření“.

87

V této souvislosti je třeba připomenout, že napadené rozhodnutí v bodech I, II a III své přílohy vymezuje dotčené období, pojem dokument, dotčené osoby a dokumenty, které mají být předloženy, a to zejména na základě témat a vyhledávacích výrazů stanovených Komisí (viz body 13 až 15 výše).

88

Z toho zajisté vyplývá, že žalobkyně je povinna identifikovat jak předchůdce a nástupce jmenovitě uvedených osob, tak komunikační prostředky, které tyto osoby používají. Kromě toho má určitý prostor pro uvážení při rozhodování o prostředcích, které použije k identifikaci dokumentů odpovídajících tématům stanoveným Komisí. Napadené rozhodnutí však žalobkyni neposkytuje žádný prostor pro uvážení, pokud jde o dokumenty, které má předložit. Žalobkyně proto nemůže tvrdit, že Komise přenesla povinnost šetření tím, že jí nařídila provést „průzkumná šetření“.

89

Argumenty žalobkyně týkající se právních a technických překážek, kterým by čelila při provádění napadeného rozhodnutí, budou posouzeny v rámci druhé části tohoto žalobního důvodu.

90

Z toho vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že napadené rozhodnutí bylo stiženou vadou spočívající ve zneužití pravomoci.

91

První část prvního žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

92

Úvodem je třeba připomenout, že zásada impossibilium nulla obligatio est („nikdo není povinen k nemožnému“) je obecnou zásadou unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 79 a citovaná judikatura).

93

Případné obtíže, ať už procesní či jiné, týkající se provedení aktu, nemohou mít vliv na jeho legalitu. Komise naproti tomu nemůže rozhodnutím uložit povinnost, jejíž splnění by bylo již od samého počátku objektivně a absolutně nemožné, aniž by takové rozhodnutí bylo stiženo neplatností (viz rozsudek ze dne 17. června 1999, Belgie v. Komise, C‑75/97, EU:C:1999:311, bod 86 a citovaná judikatura).

94

Podmínka absolutní nemožnosti provedení není splněna, pokud dotčená osoba pouze sdělí Komisi interní právní, politické nebo praktické obtíže, které při provádění dotčeného rozhodnutí vyplývají z jejího vlastního jednání, aniž by navrhla Komisi alternativní způsoby provedení tohoto rozhodnutí, které by umožnily překonání těchto obtíží (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 13. listopadu 2008, Komise v. Francie, C‑214/07, EU:C:2008:619, bod 50, a ze dne 12. února 2015, Komise v. Francie, C‑37/14, nezveřejněný, EU:C:2015:90, bod 66 a citovaná judikatura).

95

Je třeba rovněž připomenout, že podnik, který je předmětem vyšetřovacího opatření, podléhá povinnosti aktivní spolupráce, která s sebou nese povinnost poskytnout Komisi všechny informace týkající se předmětu šetření (obdobně viz rozsudek ze dne 9. dubna 2019, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, T‑371/17, nezveřejněný, EU:T:2019:232, bod 119 a citovaná judikatura).

96

Argumenty žalobkyně je třeba posoudit s ohledem na tuto judikaturu.

97

Žalobkyně tvrdí, že 19 dotčených osob používá na svých pracovních prostředcích osobní aplikace, jako jsou Yahoo, Gmail a WhatsApp, přičemž čtyři z nich používají v rámci pracovní činnosti také svůj osobní telefon. Jedna z těchto čtyř osob používá osobní telefon v rámci praxe známé jako „BYOD“ (Bring Your Own Device).

98

Podle žalobkyně je jako soukromý podnik povinna dodržovat pravidla a zásady platné mezi soukromými osobami, zejména ustanovení vnitrostátního práva zakazující porušování soukromí a listovního tajemství v souladu s článkem 7 Listiny a článkem 8 EÚLP, jakož i ustanovení vnitrostátního pracovního práva. Pro provedení napadeného rozhodnutí existují právní překážky, jelikož je nemožné získat přístup k osobním komunikačním prostředkům a aplikacím jejích zaměstnanců a členů vedení, aniž tím vznikne riziko uložení občanskoprávních a trestních sankcí.

99

V této souvislosti je třeba připomenout, že otázka týkající se výkladu vnitrostátního práva členského státu je skutkovou otázkou (obdobně viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Merck v. Komise, T‑470/13, nezveřejněný, EU:T:2016:452, bod 136 a citovaná judikatura). Otázka, zda a do jaké míry se v projednávané věci uplatní nebo neuplatní pravidlo vnitrostátního práva, spadá do skutkového posouzení soudu a řídí se pravidly provádění důkazů a rozložení důkazního břemene (obdobně viz rozsudek ze dne 20. září 2012, Francie v. Komise, T‑154/10, EU:T:2012:452, bod 65 a citovaná judikatura).

100

Zaprvé, pokud jde o články L.226-1, L.226-2, L.226-3, L.226-4 a L.226-15 code pénal français (francouzský trestní zákoník), na které se žalobkyně odvolává, aby prokázala, že provedení napadeného rozhodnutí by ji vystavilo riziku sankcí, je třeba nejprve poznamenat, že opomněla předložit úplné znění dotčených ustanovení a zpráva vypracovaná externím právním poradcem, kterou předložila, se omezuje rovněž na jejich částečné citování, aniž poskytuje přesné údaje ohledně jejich případného použití v této věci.

101

Článek 226-1 code pénal français (francouzský trestní zákoník) stanoví:

„Trestem odnětí svobody na jeden rok a pokutou ve výši 45000 eur se trestá úmyslné narušení soukromí jiné osoby jakýmkoli způsobem:

1° zachycením, zaznamenáním nebo přenosem slov pronesených v soukromí nebo důvěrně bez souhlasu jejich autora;

[…]“

102

Podle článku 226-15 code pénal français (francouzský trestní zákoník):

„Skutek spáchaný ve zlé víře spočívající v otevření, zničení, zpoždění nebo zneužití korespondence, ať již dorazila na místo určení či nikoli, adresované třetím osobám, nebo v podvodném seznámení se s ní, se trestá odnětím svobody na jeden rok a pokutou ve výši 45000 eur.

Stejnými tresty se trestá i skutek spáchaný ve zlé víře spočívající v zachycení, zneužití, použití nebo zveřejnění korespondence odeslané, přenesené nebo přijaté elektronickou cestou, nebo v instalaci zařízení, která umožňují provádění takového zachycování.

[…]“

103

Ze znění ustanovení citovaných v bodech 101 a 102 výše vyplývá, že trestají jednání „úmyslná“, „ve zlé víře“ nebo „podvodná“. Naproti tomu napadené rozhodnutí představuje právně závazný akt se základem v unijním právu (čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004), vydaný orgánem Unie (Komise) a ukládající povinnost poskytnout informace pod hrozbou sankcí.

104

V této souvislosti je třeba zaprvé připomenout, že zásada přednosti unijního práva zakotvuje nadřazenost tohoto práva nad právem členských států a ukládá všem orgánům členských států povinnost zajišťovat plný účinek norem Unie, přičemž právo členských států nemůže narušovat účinek přiznaný těmto jednotlivým normám na území uvedených států (viz rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 25 a citovaná judikatura). Zadruhé, když byla žalobkyně dotázána na zjevnou nesrovnalost zmíněnou v bodě 103 výše, odpověděla v podstatě tak, že pokud by napadené rozhodnutí provedla, aniž by vznesla jakékoli námitky či poukázala na jakékoli obtíže, jednala by „dobrovolně“. Je však třeba konstatovat, že žalobkyně nepředložila žádné důkazy na podporu výkladu francouzského trestního práva, který hájila na jednání.

105

Navíc tvrzení žalobkyně jsou, jak tvrdí Komise, zpochybněna zněním článku 122-4 code pénal français (francouzský trestní zákoník), z něhož vyplývá, že „[n]ení trestně odpovědná osoba, která učiní úkon uložený nebo povolený právními nebo správními předpisy [nebo] která učiní úkon nařízený oprávněným orgánem, ledaže by byl tento úkon zjevně protiprávní“.

106

Konečně žalobkyně neuvedla ani jeden případ použití ustanovení vnitrostátního práva zmíněných v bodě 100 výše, ani článku 7 Listiny a článku 8 EÚLP za okolností obdobných okolnostem této věci. Žádný z rozsudků citovaných žalobkyní se totiž netýká situace, v níž by zaprvé existoval právně závazný akt se základem v právu Unie, který by stanovil získání osobních komunikačních prostředků a aplikací a přístup k obsahu komunikace za účelem dosažení cílů obecného zájmu, zadruhé by zásah nebyl prováděn za účelem sledování zaměstnanců a členů vedení a neměl by negativní důsledky, jako je jejich propuštění, a zatřetí by uvedený zásah byl prováděn nebo mohl být prováděn v přítomnosti dotčených osob nebo po jejich předchozím informování.

107

Kromě toho žalobkyně v rámci odpovědi na organizační procesní opatření uvedla, že systém BOYD, o kterém se zmiňuje ve svých písemnostech, využívala pouze jedna z dotčených osob, aniž k tomuto systému poskytla další podrobnosti. Komise navíc předložila dokument, v němž žalobkyně odpověděla na její dotazy týkající se zejména systému BOYD v rámci skupiny Lagardère. Z tohoto dokumentu vyplývá, že některé dceřiné společnosti této skupiny zavedly vnitřní řád, podle něhož „se informační politika [společnosti] vztahuje i na osobní prostředky zaměstnanců a členů vedení používané pro pracovní komunikaci“ a že má „neomezený přístup“ k osobním prostředkům používaným pro pracovní účely.

108

I kdyby, jak tvrdí žalobkyně, tento vnitřní řád nebyl dostatečně jasný k tomu, aby odůvodnil existenci práva umožňujícího jí vyhledávat prvky pracovního charakteru obsažené v osobních komunikačních prostředcích dotčených osob, které by s jejich shromažďováním nesouhlasily, nic to nemění na tom, že existence tohoto řádu zpochybňuje tvrzení žalobkyně, že jí byl zakázán přístup k těmto prostředkům.

109

Pokud jde o argument žalobkyně založený na ustanoveních francouzského pracovního práva, stačí poukázat na to, že tento argument není nijak podložen, a proto je třeba jej odmítnout na základě čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu.

110

Z výše uvedeného vyplývá, že argument žalobkyně vycházející z vnitrostátního práva musí být odmítnut.

111

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že podnik, který pověřila, aby jí pomohl shromáždit dokumenty spadající do působnosti napadeného rozhodnutí, nemá oprávnění k využívání komunikačních prostředků ve smyslu stanoveném francouzským trestním zákoníkem.

112

Vzhledem k tomu, že žalobkyně neposkytla znění dotčených ustanovení, ani dostatečně přesné informace týkající se jejich použití v této věci, je třeba argument odmítnout podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu.

113

Zatřetí žalobkyně tvrdí, že jako zaměstnavatel nemá přístup k osobním komunikačním prostředkům a aplikacím svých zaměstnanců a členů vedení.

114

V této souvislosti je třeba nejprve poznamenat, že vzhledem k tomu, že žalobkyně i přes existenci systému BOYD v některých svých dceřiných společnostech (viz bod 107 výše) tolerovala praxi některých svých zaměstnanců a členů vedení spočívající v používání jejich osobních komunikačních prostředků a aplikací pro pracovní účely, aniž zajistila, že bude v případě potřeby schopna identifikovat a získat pracovní komunikaci odeslanou nebo přijatou prostřednictvím těchto prostředků a aplikací, jsou obtíže, na které poukazuje, přičitatelné jejímu vlastnímu jednání ve smyslu judikatury citované v bodě 94 výše.

115

Dále z judikatury týkající se použití článku 101 SFEU vyplývá, že podnik nese odpovědnost za jednání všech osob, které jednají v rámci jeho sféry vlivu nebo odpovědnosti (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, EU:C:1983:158, bod 97; ze dne 18. září 2003, Volkswagen v. Komise, C‑338/00 P, EU:C:2003:473, body 97 a 98, a ze dne 16. února 2017, H&R ChemPharm v. Komise, C‑95/15 P, nezveřejněno, EU:C:2017:125, bod 34 a citovaná judikatura). Tato judikatura se použije v oblasti sankcí na základě článku 83 nařízení 2016/679 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2023, Nacionalinis visuomenės sveikatos centras, C‑683/21, EU:C:2023:949, bod 82 a citovaná judikatura). V oblasti nařízení č. 139/2004 tomu nemůže být jinak.

116

Z judikatury citované v bodě 115 výše vyplývá, že zaprvé má každý podnik zájem na tom, aby zajistil, že jeho zaměstnanci neporušují pravidla platná v oblasti hospodářské soutěže, včetně nařízení č. 139/2004, a zadruhé by bylo v rozporu s judikaturou citovanou v bodech 94, 95 a 115 výše, kdyby se podnik mohl vyhnout povinnosti poskytovat informace podle čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004, a povinnosti spolupracovat tím, že by se neodůvodněně (viz body 120 až 197 dále) dovolával práv osob, které jednají v rámci jeho sféry vlivu nebo odpovědnosti. Připustit totiž, že žalobkyně jako zaměstnavatel nemá přístup k osobním komunikačním prostředkům a aplikacím svých zaměstnanců a členů vedení, které jsou využívány pro pracovní účely, by vážně narušilo účinnost práva Unie v oblasti hospodářské soutěže (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 18. září 2003, Volkswagen v. Komise, C‑338/00 P, EU:C:2003:473, bod 97), jehož nedílnou součástí je nařízení č. 139/2004.

117

Žalobkyně tvrdí, že jako soukromý podnik je povinna dodržovat pravidla a zásady platné ve vztazích mezi soukromými osobami, zejména ustanovení vnitrostátního práva, která chrání tajemství novinářských zdrojů zakotvené v článku 11 Listiny a v článku 10 EÚLP. V této souvislosti žalobkyně v rámci druhé části čtvrtého důvodu v podstatě tvrdí, že procesní záruky mající chránit tajemství novinářských zdrojů by vedly k nadměrnému pracovnímu zatížení.

118

Jelikož se jedná o obtíž praktické povahy a argumenty žalobkyně v tomto ohledu byly odmítnuty v rámci druhé části čtvrtého žalobního důvodu, žalobkyně právně dostačujícím způsobem neprokázala, že by jí napadené rozhodnutí ukládalo povinnost, jejíž splnění by bylo již od počátku objektivně a absolutně nemožné.

119

Z výše uvedeného vyplývá, že první žalobní důvod je třeba v plném rozsahu zamítnout.

120

Ve třetím žalobním důvodu, který se skládá ze dvou částí, žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje článek 7 Listiny a článek 8 EÚLP v tom, že od ní vyžaduje, aby shromažďovala a analyzovala dokumenty uložené v osobních komunikačních prostředcích a aplikacích dotčených osob. Žalobkyně zaprvé tvrdí, že napadené rozhodnutí nerespektuje podstatu práva na respektování soukromého života, a zadruhé, že je nepřiměřené.

121

Podle článku 7 Listiny má každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.

122

Článek 7 Listiny obsahuje práva odpovídající právům zaručeným čl. 8 odst. 1 EÚLP, podle něhož má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence [viz rozsudek ze dne 8. prosince 2022, Google (Odstranění odkazu obsahujícího údajně nepravdivé informace ze seznamu výsledků vyhledávání), C‑460/20, EU:C:2022:962, bod 59 a citovaná judikatura]. V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny je tedy třeba dát článku 7 Listiny tentýž smysl a dosah, jaký je přiznán čl. 8 odst. 1 EÚLP, jak je vykládán judikaturou ESLP (viz rozsudek ze dne 17. prosince 2015, WebMindLicenses, C‑419/14, EU:C:2015:832, bod 70 a citovaná judikatura).

123

Podle ustálené judikatury platí, že sdělování osobních údajů třetí straně je zásahem do základního práva zakotveného v článku 7 Listiny, bez ohledu na následné využití sdělených informací, a to i v případě, že neexistují okolnosti, na jejichž základě by bylo možné tento zásah označit za „závažný“. Totéž platí pro uchovávání osobních údajů a pro jejich zpřístupňování za účelem jejich využití veřejnými orgány. Není důležité, zda dotyčné informace o soukromém životě představují citlivé údaje nebo zda dotyčné osoby utrpěly z důvodu tohoto zásahu nepříznivé následky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. října 2018, Ministerio Fiscal, C‑207/16, EU:C:2018:788, bod 51 a citovaná judikatura, a ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains, C‑817/19, EU:C:2022:491, bod 96 a citovaná judikatura). V tomto ohledu není relevantní skutečnost, že se dotyčné údaje mohou týkat profesní činnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers, C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 38 a citovaná judikatura).

124

V této souvislosti Soudní dvůr již měl příležitost potvrdit, že zajištění elektronické pošty provedené během prohlídek podnikatelských nebo obchodních prostor fyzické osoby nebo prostor obchodní společnosti představuje zásah do výkonu práva zaručeného článkem 7 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2015, WebMindLicenses, C‑419/14, EU:C:2015:832, body 70 až 73 a 80 a citovaná judikatura).

125

V projednávané věci vyplývá z bodů 12 až 16 výše, že napadené rozhodnutí v podstatě ukládá žalobkyni povinnost shromažďovat a předat Komisi zaprvé dokumenty, které v dotčeném období zaslalo nebo obdrželo patnáct dotčených osob, které jsou jmenovitě uvedeny v bodě II odst. 4 jeho přílohy a odpovídají tématům uvedeným v bodě III odst. 6 této přílohy nebo obsahují vyhledávací výrazy uvedené v bodě VII této přílohy, a zadruhé dokumenty, jež byly během dotčeného období předmětem výměny mezi šesti osobami jmenovitě uvedenými v bodě III odst. 7 písm. a) až c) této přílohy. Tato povinnost se vztahuje jak na komunikaci prováděnou prostřednictvím pracovních komunikačních prostředků, tak prostřednictvím osobních komunikačních prostředků, pokud byly tyto prostředky alespoň jednou použity k pracovní komunikaci.

126

Za těchto okolností mohou dokumenty, které mají být shromážděny, zpracovány a předány Komisi, obsahovat informace týkající se soukromého života některých zaměstnanců a členů vedení žalobkyně. V důsledku toho by provedení napadeného rozhodnutí mohlo vést k zásahu do práva zaručeného článkem 7 Listiny.

127

Pokud jde o závažnost zásahu, je třeba připomenout, že zaprvé se povinnost uložená napadeným rozhodnutím vztahuje i na komunikaci prostřednictvím osobních komunikačních prostředků, pokud byly tyto prostředky alespoň jednou použity k pracovní komunikaci. Zadruhé napadené rozhodnutí nejenže ukládá povinnost předat dokumenty, jež byly předmětem výměny během celého dotčeného období, pokud jde o osoby uvedené v bodě 125 výše, ale v bodě III odst. 7 písm. d) přílohy rovněž stanoví povinnost předat veškerou korespondenci mezi určitými osobami, pokud byť jediná zpráva odpovídá vyhledávacím výrazům uvedeným ve zmíněném rozhodnutí.

128

V důsledku toho může vést provedení napadeného rozhodnutí k předání osobních údajů velmi rozmanité povahy, které lze předem jen těžko určit a které mohou mít potenciálně značný rozsah. Kromě toho mohou informace shromážděné z osobních komunikačních prostředků poskytnout více údajů o citlivých aspektech soukromého života dotčených osob než informace získané z pracovních komunikačních prostředků. Z toho vyplývá, že tyto údaje jako celek umožňují vyvodit přesné závěry týkající se soukromého života dotčených osob.

129

Sdělení citlivých informací o soukromém životě dotčených osob, které svou povahou umožňují vyvodit přesné závěry o jejich soukromém životě, přitom představuje závažný zásah do základního práva dotčených osob zakotveného v článku 7 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija (C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 105), ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers (C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, body 41 až 44), a ze dne 30. dubna 2024, La Quadrature du Net a další (Osobní údaje a boj proti porušování autorských práv) (C‑470/21, EU:C:2024:370, bod 96 a citovaná judikatura)].

130

Z toho vyplývá, že povinnost předložit informace Komisi stanovená v napadeném rozhodnutí s sebou nese riziko závažného zásahu do základního práva zakotveného v článku 7 Listiny.

131

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí představuje ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny omezení výkonu práva na respektování soukromého života, je třeba ověřit, zda je takové omezení odůvodněné podle podmínek stanovených v tomto ustanovení.

132

Podle článku 52 odst. 1 první věty Listiny musí být každé omezení výkonu práv a svobod v ní uznaných stanoveno zákonem (požadavek označovaný v judikatuře jako „zásada legality“) a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Článek 52 odst. 1 věta druhá Listiny stanoví, že při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení těchto práv a svobod zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

133

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že dodržování zásady legality znamená, že právní základ umožňující takové omezení musí jasně a přesně definovat jeho rozsah [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. ledna 2023, Ministerstvo na vatrešnite raboty (Registrace biometrických a genetických údajů policií), C‑205/21, EU:C:2023:49, bod 65 a citovaná judikatura].

134

V projednávané věci je třeba konstatovat, že omezení výkonu základního práva zaručeného článkem 7 Listiny, které vyplývá z provedení napadeného rozhodnutí, je stanoveno legislativním aktem Unie. Napadené rozhodnutí bylo totiž přijato na základě čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004, který Komisi svěřuje pravomoc požadovat rozhodnutím od podniků a sdružení podniků poskytnutí informací nezbytných pro plnění úkolů, které jí byly tímto nařízením svěřeny.

135

Výkon pravomocí svěřených Komisi nařízením č. 139/2004 přispívá k zachování režimu hospodářské soutěže tak, jak jej zamýšlejí Smlouvy, který musí podniky nezbytně dodržovat (obdobně viz rozsudek ze dne 20. června 2018, České dráhy v. Komise, T‑621/16, nezveřejněný, EU:T:2018:367, bod 105 a citovaná judikatura).

136

Vzhledem k tomu, že nařízení č. 139/2004 svěřuje Komisi dostatečně jasně a přesně pravomoc přijímat rozhodnutí o žádosti o informace, je tudíž napadené rozhodnutí v souladu se zásadou legality ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny, což žalobkyně nezpochybňuje.

137

Ačkoli žalobkyně nezpochybňuje, že útvary Komise disponují prostředky zaručujícími podmínky zpracování osobních údajů v souladu s příslušnými právními předpisy v dané oblasti, tvrdí v podstatě, že navzdory procesním zárukám stanoveným Komisí nemá právo přistupovat k osobním komunikačním prostředkům a aplikacím za účelem provedení napadeného rozhodnutí, aniž by sama porušila soukromí a listovní tajemství dotčených osob v rozporu s článkem 7 Listiny a článku 8 EÚLP. V podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí nerespektuje podstatu základního práva zakotveného v článku 7 Listiny.

138

V judikatuře se stanoví, že právní úprava, která orgánům veřejné moci umožňuje obecný přístup k obsahu elektronických komunikací, musí být považována za zasahující do podstaty základního práva na respektování soukromého života zaručeného článkem 7 Listiny (viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Schrems, C‑362/14, EU:C:2015:650, bod 94 a citovaná judikatura).

139

Stejně tak opatření, které umožňuje orgánům veřejné moci získat úplný obraz soukromého a rodinného života dotčených osob, může zasahovat do podstaty základního práva zakotveného v článku 7 Listiny [rozsudky ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains (C‑817/19, EU:C:2022:491, bod 120), ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers (C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, body 50 až 52), a ze dne 21. března 2024, Landeshauptstadt Wiesbaden (C‑61/22, EU:C:2024:251, body 80 a 81)].

140

Nicméně omezení základního práva je v souladu s jeho podstatou, pokud toto právo jako takové nezpochybňuje, zejména pokud se uplatní za specifických podmínek, jsou-li tyto podmínky splněny (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 6. října 2015, Delvigne, C‑650/13, EU:C:2015:648, bod 48, a ze dne 27. září 2017, Puškár, C‑73/16, EU:C:2017:725, bod 64).

141

Ačkoli je tedy v první řadě v projednávané věci pravda, že informace shromážděné a předané Komisi na základě napadeného rozhodnutí mohou odhalovat velmi přesné údaje o soukromém životě dotčených osob, mohou tyto informace poskytovat pouze ojedinělé a vedlejší indicie o některých aspektech soukromého života uvedených osob. Tyto informace se totiž týkají různých kategorií údajů spadajících do oblasti soukromého života, které spolu nemusí nutně souviset a netvoří jednotný celek.

142

V této souvislosti je třeba konstatovat, že věcná, časová a osobní působnost napadeného rozhodnutí je vymezena pomocí přesného vymezení dotčeného období (bod I odst. 3 jeho přílohy), dotčených osob (bod II odst. 4 této přílohy) a vyhledávacích výrazů (bod VII téže přílohy), takže toto rozhodnutí neukládá žalobkyni povinnost shromáždit a předat Komisi veškeré dokumenty, které byly předmětem výměny jejích zaměstnanců a členů vedení.

143

Je rovněž třeba upřesnit, že napadené rozhodnutí se týká osobních komunikačních prostředků pouze v případě, že byly alespoň jednou použity pro pracovní účely (viz bod 13 výše). Tato podmínka umožňuje omezit působnost napadeného rozhodnutí výhradně na osoby, které využily své osobní komunikační prostředky k pracovním účelům. V této souvislosti je třeba připomenout, že předmětná žádost o informace má za cíl prokázat porušení pravidel hospodářské soutěže, což je oblast, v níž může docházet k relevantní komunikaci mezi dotčenými osobami i prostřednictvím jiných komunikačních prostředků, než jsou prostředky pracovní.

144

Kromě toho je třeba zdůraznit, že cílem rozhodnutí o žádosti o informace přijatého na základě čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 není shromažďovat informace týkající se soukromého života dotčených osob nebo jejich osobních údajů, jako takové, ale shromáždit informace nezbytné k ověření podezření z porušení povinností vyplývajících z uvedeného nařízení. To znamená, že informace týkající se soukromí dotčených osob a jejich osobní údaje jsou, s výjimkou případů, kdy mají obchodní význam, a jsou tudíž užitečné pro prokázání existence takového protiprávního jednání, shromažďovány pouze okrajově (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 22. října 2002, Roquette Frères, C‑94/00, EU:C:2002:603, bod 45).

145

Ve druhé řadě podléhá zásah, který napadené rozhodnutí představuje, procesním zárukám týkajícím se ochrany citlivých osobních údajů. Bod IV odst. 10 písm. l) přílohy napadeného rozhodnutí totiž stanoví, že pokud některé dokumenty obsahují citlivé osobní údaje ve smyslu nařízení 2016/679, budou tyto dokumenty poskytnuty v zašifrované a oddělené podobě a označeny jako „citlivé osobní údaje“.

146

V tomto ohledu je zapotřebí připomenout, že podle čl. 9 odst. 1 nařízení 2016/679 vykládaného ve světle bodu 10 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že pojem „citlivé osobní údaje“ odkazuje na osobní údaje, které při zpracování vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení nebo členství v odborech, jakož i na genetické údaje, biometrické údaje, které při zpracování umožňují jedinečnou identifikaci fyzické osoby, a na údaje o zdravotním stavu, sexuálním životě nebo sexuální orientaci fyzické osoby.

147

Napadené rozhodnutí tedy stanoví zvláštní procesní záruky týkající se citlivých osobních údajů, když stanoví, že dokumenty, které obsahují takové údaje, jsou předávány v zašifrované a oddělené podobě a označeny jako „citlivé osobní údaje“.

148

V každém případě je třeba uvést, že jak vyplývá z bodů 21 až 26 výše, napadené rozhodnutí bylo změněno a doplněno rozhodnutím ze dne 24. ledna 2024. Zejména z písmena a) bodu 14 odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že pokud jde o osobní údaje, dokumenty spadající do působnosti napadeného rozhodnutí, které nesouvisí s obchodní činností žalobkyně a obsahují citlivé osobní údaje ve smyslu článku 9 nařízení 2016/679 a článku 10 nařízení 2018/1725, mohou být umístěny do virtuální datové místnosti, jak je stanoveno v bodě 2 výroku usnesení ze dne 29. října 2020, Facebook Ireland v. Komise (T‑451/20 R, nezveřejněné, EU:T:2020:515), a ze dne 29. října 2020, Facebook Ireland v. Komise (T‑452/20 R, nezveřejněné, EU:T:2020:516), aby Komise mohla ověřit, zda nejsou pro její šetření irelevantní.

149

Na jednání Komise vysvětlila, že procesní záruky stanovené v bodě IV odst. 10 písm. l) přílohy napadeného rozhodnutí a záruky stanovené v písmenu a) bodu 14 odůvodnění rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024, se uplatní kumulativně.

150

Postup týkající se virtuální datové místnosti, stanovený rozhodnutím ze dne 24. ledna 2024, umožňuje lépe regulovat provádění napadeného rozhodnutí tím, že poskytuje dodatečné procesní záruky k zajištění ochrany citlivých osobních údajů. V této souvislosti je třeba upřesnit, že právo na ochranu osobních údajů, zakotvené v čl. 8 odst. 1 Listiny, úzce souvisí s právem na respektování soukromého života zakotveným v článku 7 Listiny, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 186 dále a z analýzy provedené v bodě 185 dále.

151

Ve třetí řadě se předávání a zpracování informací poskytnutých v rámci šetření Komise v oblasti práva hospodářské soutěže řídí obecnými procesními zárukami, jejichž cílem je zajistit zejména bezpečnost, celistvost a důvěrnost těchto údajů.

152

S osobními údaji se totiž mohou případně seznámit pouze zaměstnanci a úředníci Komise pověření provedením šetření. Zaměstnanci Komise přitom podléhají přísným povinnostem dodržovat profesní tajemství podle článku 339 SFEU a článku 17 nařízení č. 139/2004. Toto ustanovení zakazuje zaměstnancům a úředníkům Komise sdělovat získané informace nebo je využívat k jiným účelům, než pro které byly získány. Kromě toho jsou úředníci a zaměstnanci Komise vázáni článkem 17 služebního řádu úředníků Evropské unie, který jim zakazuje, a to i po odchodu z činné služby, „nepovolené poskytování informací, které získal[i] při plnění [jejich] služebních povinností, ledaže tyto informace již byly zveřejněny nebo veřejnosti zpřístupněny“.

153

Z toho vyplývá, že nelze mít za to, že by napadené rozhodnutí zasahovalo do podstaty článku 7 Listiny.

154

Tento závěr není zpochybněn tvrzením žalobkyně, že některé z dokumentů „nejsou zaměstnavateli přístupné pod hrozbou sankcí, zejména trestněprávních“. V této souvislosti je třeba poznamenat, že žalobkyně právně dostačujícím způsobem neprokázala, že rozsudky vnitrostátního soudu a ustanovení francouzského trestního zákoníku, na něž se odvolává, jsou v této věci použitelné (viz body 97 až 112 výše).

155

Žalobkyně ostatně právně dostačujícím způsobem nepodložila svou argumentaci, podle níž jsou důsledky porušení základního práva z hlediska vnitrostátního práva relevantní pro posouzení, zda byla dodržena podstata tohoto práva. Argument žalobkyně v tomto ohledu je proto třeba odmítnout, a to i v případě, že by prokázala, že dokumenty uložené v osobních aplikacích a komunikačních prostředcích nejsou přístupné pod hrozbou sankcí.

156

Kromě toho je argument žalobkyně, který přednesla na jednání v odpovědi na otázku Tribunálu a který vychází z údajné nemožnosti zavést ve své společnosti opatření, kontroly nebo procesní záruky, pro účely přezkumu legality napadeného rozhodnutí neúčinný. V každém případě žalobkyně neprokázala, že by nemohla napadené rozhodnutí provést a zároveň náležitě chránit právo na soukromí svých zaměstnanců a členů vedení.

157

První část třetího žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

158

Podle judikatury sleduje právo hospodářské soutěže cíl, který je nezbytný pro fungování vnitřního trhu, a sice zajistit, aby hospodářská soutěž nebyla na tomto trhu narušována na úkor obecného zájmu, individuálních podniků a spotřebitelů [v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 22. března 2022, bpost (C‑117/20, EU:C:2022:202, bod 46 a citovaná judikatura), ze dne 22. března 2022, Nordzucker a další (C‑151/20, EU:C:2022:203, bod 51 a citovaná judikatura), a ze dne 20. června 2018, České dráhy v. Komise, T‑621/16, nezveřejněné, EU:T:2018:367, bod 105 a citovaná judikatura)].

159

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí představuje projev pravomocí svěřených Komisi článkem 11 nařízení č. 139/2004, jež mají za cíl umožnit jí plnit úkol, který jí svěřují Smlouvy, a to dohlížet na dodržování práva hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

160

Význam obecného zájmu spojeného s účinným uplatňováním práva hospodářské soutěže zdůrazňuje také ESLP. Zejména s ohledem na negativní dopady, které porušení tohoto práva mohou mít na hospodářskou soutěž na trzích, a na obtížnost jejich odhalování a vyšetřování, je důležité, aby orgány pro ochranu hospodářské soutěže a další orgány pověřené uplatňováním práva mohly koordinovat své úsilí s cílem odhalovat a postihovat tyto praktiky narušující hospodářskou soutěž. Uplatňování práva hospodářské soutěže je nezbytné pro zachování výkonnostního potenciálu a spravedlnosti hospodářských trhů, a tím i pro hospodářský blahobyt dané země (viz ESLP, 1. dubna 2025, Ships Waste Oil Collector B. V. a další proti Nizozemsku, CE:ECHR:2025:0401JUD000279916, bod 197 a citovaná judikatura).

161

Tento cíl představuje cíl obecného zájmu, jímž lze odůvodnit i závažný zásah do základního práva zakotveného v článku 7 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑583/13 P, EU:C:2015:404, bod 20).

162

Napadené rozhodnutí tedy přispívá k naplnění cíle obecného zájmu uznaného Unií, což žalobkyně nezpochybňuje.

163

Ve druhé části tohoto žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené zaprvé tím, že ji zavazuje shromažďovat osobní komunikační prostředky dotčených osob, pokud tyto osoby v posledních třech letech odeslaly z tohoto zařízení byť jen jednu zprávu související s jejich pracovní činností, a to i v případě, že tato zpráva či hovor neměly žádnou souvislost s předmětem šetření, a zadruhé v tom, že vyhledávací výrazy, které mají být použity v rámci osobních komunikačních prostředků a aplikací, by vedly ke zpřístupnění velkého množství dokumentů osobní povahy.

164

V replice žalobkyně tvrdí, že Komise zaměňuje ochranu osobních údajů s právem na respektování soukromého života. Ochrana osobních údajů není dostatečnou zárukou, která by umožňovala žalobkyni shromažďovat dokumenty uložené v osobních komunikačních prostředcích dotčených osob, aniž by došlo k porušení jejich práva na listovní tajemství.

165

Podle žalobkyně napadené rozhodnutí v podstatě nedodržuje čl. 52 odst. 1 druhou větu Listiny, podle níž při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení těchto práv a svobod zavedena pouze tehdy, jsou-li nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

166

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

167

Podle judikatury Soudního dvora platí, že zásada proporcionality vyžaduje, aby omezení práv a svobod zakotvených v Listině, která mohou být zavedena zejména akty unijního práva, nepřekračovala meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení sledovaných legitimních cílů nebo potřeby ochrany práv a svobod druhého, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a jím způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům. Možnost odůvodnit omezení práv zaručených v článku 7 Listiny musí být tedy posuzována z hlediska závažnosti zásahu, který takové omezení představuje, a musí být ověřeno, že význam cíle obecného zájmu sledovaného tímto omezením je úměrný závažnosti zásahu (rozsudky ze dne 8. prosince 2022, Orde van Vlaamse Balies a další, C‑694/20, EU:C:2022:963, bod 41 a citovaná judikatura).

168

Pokud jde o přiměřenost omezení práva na respektování soukromého života vyplývajícího z napadeného rozhodnutí, je třeba vzít v úvahu, že s ohledem na body 158 až 162 výše, rozhodnutí o žádosti o informace, jako je napadené rozhodnutí, přijaté na základě čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004, představuje přiměřené opatření k dosažení cíle obecného zájmu, jímž je ochrana účinné a nenarušené hospodářské soutěže na vnitřním trhu, neboť ukládá dotčeným společnostem povinnost shromáždit a předat Komisi informace nezbytné k určení existence protisoutěžních jednání.

169

Pokud jde o požadavek nezbytnosti omezení práva na respektování soukromého života, není tento požadavek splněn, pokud lze sledovaného cíle obecného zájmu přiměřeně dosáhnout stejně účinným způsobem jinými prostředky, které by méně zasahovaly do základních práv dotčených osob. Požadavek nezbytnosti je naproti tomu splněn, pokud cíle sledovaného dotčeným zpracováním údajů nelze přiměřeně dosáhnout stejně účinným způsobem jinými prostředky, které by méně zasahovaly do základních práv dotčených osob, zejména do práva na respektování soukromého života, které je zaručeno v článku 7 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Bezirkshauptmannschaft Landeck (Pokus o přístup k osobním údajům uloženým v mobilním telefonu), C‑548/21, EU:C:2024:830, body 87 a 88 a citovaná judikatura].

170

V této souvislosti je třeba připomenout, že v digitalizovaném prostředí je samozřejmostí, že výměna informací v rámci podniku nebo mezi podniky probíhá z velké části elektronickou cestou, a to prostřednictvím pracovních, či dokonce osobních komunikačních prostředků.

171

Vyšetřovací pravomoci, jimiž Komise disponuje v oblasti práva hospodářské soutěže, by však mohly ztratit užitečný účinek, pokud by se podniky mohly vyhnout povinnosti odpovědět na žádost o informace pouze z toho důvodu, že některé dokumenty nesou označení „osobní“ nebo „soukromé“ či jsou zasílány prostřednictvím osobních komunikačních prostředků, aniž by byla posouzena otázka, zda tyto dokumenty ve skutečnosti obsahují informace související s obchodní činností dotčených podniků.

172

Aby byla tedy zajištěna efektivita práva hospodářské soutěže, musí mít Komise možnost vyžádat si veškeré informace, které potřebuje k plnění úkolů, které jí byly svěřeny nařízením č. 139/2004 a jsou obsaženy v pracovních, či dokonce osobních komunikačních prostředcích, pokud byly tyto prostředky použity k pracovním účelům, a to při dodržení práva na respektování soukromého života zakotveného v článku 7 Listiny.

173

Povinnost uložená žalobkyni napadeným rozhodnutím, aby shromáždila a předala Komisi dokumenty, na které se v něm odkazuje, a s tím spojené podpůrné shromažďování údajů týkajících se soukromého života, je třeba považovat za nezbytné k dosažení cíle obecného zájmu spočívajícího v ochraně hospodářské soutěže na vnitřním trhu, jelikož tohoto cíle nelze rozumně dosáhnout stejně účinně jinými prostředky, které by méně zasahovaly do základních práv, zejména do práva na respektování soukromého života zaručeného článkem 7 Listiny.

174

Posouzení toho, zda je omezení výkonu základního práva zaručeného článkem 7 Listiny striktně přiměřené, vyžaduje zvážení všech relevantních okolností projednávané věci. Mezi tyto okolnosti patří závažnost takto uloženého omezení výkonu dotčených základních práv, která závisí na povaze a citlivosti údajů, k nimž mohou mít příslušné orgány přístup, na významu cíle obecného zájmu sledovaného omezením, na souvislosti mezi vlastníkem předmětných dokumentů a dotčeným protiprávním jednáním a na významu dotčených údajů pro zjištění skutkového stavu [viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Bezirkshauptmannschaft Landeck (Pokus o přístup k osobním údajům uloženým v mobilním telefonu), C‑548/21, EU:C:2024:830, body 89 a 90 a citovaná judikatura].

175

Zaprvé, pokud jde o závažnost zásahu, nese s sebou – jak vyplývá z bodu 130 výše – povinnost shromáždit a předložit informace Komisi, stanovená v napadeném rozhodnutí, riziko závažného zásahu do základního práva zakotveného v článku 7 Listiny.

176

Je však třeba upřesnit, že napadené rozhodnutí neposkytuje Komisi úplný a nekontrolovaný přístup ke všem údajům obsaženým v osobních komunikačních prostředcích dotčených osob a jeho cílem není zavedení režimu nepřetržitého, necíleného a systematického dohledu, včetně automatizovaného posuzování osobních údajů všech zaměstnanců a členů vedení žalobkyně, a ostatně ani osob dotčených uvedeným rozhodnutím [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains, C‑817/19, EU:C:2022:491, body 98 až 111, a ze dne 4. října 2024, Bezirkshauptmannschaft Landeck (Pokus o přístup k osobním údajům uloženým v mobilním telefonu), C‑548/21, EU:C:2024:830, body 91 až 95 a citovaná judikatura].

177

Je totiž třeba zaprvé upřesnit, že v rámci dokumentů shromážděných na základě napadeného rozhodnutí se údaje týkající se soukromého života při vyhledávání obchodních informací o dané společnosti objevují spíše sporadicky. V této souvislosti tyto údaje samy o sobě neumožňují bez dalšího zpracování získat ucelený přehled o soukromém životě dotčené osoby, což v žádném případě není cílem tohoto šetření.

178

Zadruhé, jak bylo uvedeno v bodě 143 výše, se povinnost vyplývající z napadeného rozhodnutí vztahuje na komunikaci prováděnou jak prostřednictvím pracovních komunikačních prostředků, tak prostřednictvím osobních komunikačních prostředků dotčených osob, jako jsou jejich osobní mobilní telefony, pouze v případě, že tyto prostředky byly alespoň jednou použity pro pracovní účely. Rozsah žádosti o informace se tedy jeví jako omezený, pokud jde o povinnost předložit dokumenty uvedené v bodě III odst. 7 přílohy napadeného rozhodnutí a pocházející z osobních komunikačních prostředků, a to s cílem omezit zásah do práva na respektování soukromého života zakotveného v článku 7 Listiny.

179

Zatřetí je třeba poznamenat, že dotčené osoby byly vybrány buď z důvodu významu svých funkcí a pověření, které vykonávají v rámci podniku nebo jejich postavení, a to v rozsahu, v němž se uvedená žádost zaměřuje na zjištění, zda společnost Vivendi vyvíjela rozhodující vliv na žalobkyni. Z tohoto důvodu se napadené rozhodnutí nejen omezuje na výzvu k předložení dotčených dokumentů ze strany osob patřících k vrcholovému vedení žalobkyně, ale také přísně upravuje předávání informací osobami, které jsou držiteli novinářských průkazů, jak vyplývá z bodu 26 výše.

180

Zadruhé z informací uvedených v bodech 158 až 162 výše vyplývá, že význam cíle ochrany účinné a nenarušené hospodářské soutěže na vnitřním trhu může odůvodnit zásah – a to dokonce závažný – do práva na dodržování základního práva zakotveného v článku 7 Listiny.

181

Zatřetí, pokud jde o souvislost mezi vlastníkem daných komunikačních prostředků a předmětným protiprávním jednáním, je třeba poznamenat, že shromažďování údajů týkajících se soukromého života, které mohou být obsaženy v pracovních a soukromých komunikačních prostředcích, jež byly alespoň jednou použity pro pracovní účely, jakož i přístup k nim, jsou v zásadě v rámci získávání informací obchodní povahy, které mají usvědčit společnost, která je předmětem vyšetřování, podružné. Z toho vyplývá, že shromažďování osobních údajů a přístup k nim v rámci vyšetřování v oblasti hospodářské soutěže neslouží v zásadě k určení odpovědnosti fyzické osoby, jíž se tyto údaje týkají, za porušení pravidel hospodářské soutěže, ale pouze k určení takové odpovědnosti právnické osoby, s níž má tato fyzická osoba pracovní poměr.

182

Začtvrté je třeba připomenout, že existence soudního přezkumu a posteriori představuje základní záruku k zajištění slučitelnosti dotčeného opatření s článkem 7 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑583/13 P, EU:C:2015:404, bod 32 a citovaná judikatura). Právě v tomto smyslu čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004, na jehož základě bylo přijato napadené rozhodnutí, uvádí, že rozhodnutí o žádosti o informace musí obsahovat upozornění na právo nechat taková rozhodnutí přezkoumat unijním soudem.

183

Vzhledem k tomu, že jde o otázku, zda jsou omezení práva na respektování soukromého života, zaručeného článkem 7 Listiny, jež vyplývají z napadeného rozhodnutí, striktně přiměřená, nejeví se nevýhody spojené s provedením napadeného rozhodnutí jako nepřiměřené ve vztahu k cíli obecného zájmu tohoto rozhodnutí, jímž je ochrana hospodářské soutěže na vnitřním trhu (viz body 158 až 162 výše).

184

Tento závěr nemůže být zpochybněn ostatními argumenty žalobkyně.

185

Zaprvé, pokud jde o rozlišení mezi pojmem „osobní údaje“ na jedné straně a právem na listovní tajemství a pojmem informací spadajících do „soukromého života“ na straně druhé, na které se žalobkyně odvolává, je pravda, že napadené rozhodnutí stanoví procesní záruky týkající se citlivých osobních údajů, jak jsou definovány v čl. 9 odst. 1 nařízení 2016/679.

186

Je však třeba zdůraznit, že právo na ochranu osobních údajů, zakotvené v čl. 8 odst. 1 Listiny, je úzce spojeno s právem na respektování soukromého života zakotveným v článku 7 Listiny [rozsudky ze dne 9. listopadu 2010, Volker und Markus Schecke a Eifert (C‑92/09 a C‑93/09, EU:C:2010:662, bod 47), a ze dne 24. listopadu 2011, Asociación Nacional de Establecimientos Financieros de Crédito, C‑468/10 a C‑469/10, EU:C:2011:777, bod 41)].

187

V tomto ohledu se podle judikatury Soudního dvora respektování práva na soukromý život v souvislosti se zpracováním osobních údajů, přiznaného články 7 a 8 Listiny, vztahuje na veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (rozsudek ze dne 9. listopadu 2010Volker und Markus Schecke a Eifert, C‑92/09 a C‑93/09, EU:C:2010:662, bod 52). Jsou-li tedy splněny podmínky pro zákonné zpracování osobních údajů podle nařízení 2016/679, má se v zásadě za to, že toto zpracování splňuje rovněž požadavky stanovené v článcích 7 a 8 Listiny [rozsudek ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců), C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 332].

188

V projednávané věci je třeba připomenout, že podle čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení 2016/679 žalobkyně zákonným způsobem zpracovává osobní údaje tím, že Komisi předá dokumenty obsahující takové údaje, které jsou požadovány na základě napadeného rozhodnutí. Podle článku 9 odst. 2 písm. g) téhož nařízení je zpracování osobních údajů zákonné, pokud je nezbytné z důvodu významného veřejného zájmu na základě práva Unie nebo členského státu, které je přiměřené sledovanému cíli, dodržuje podstatu práva na ochranu údajů a poskytuje vhodné a konkrétní záruky pro ochranu základních práv a zájmů subjektu údajů.

189

Kromě toho podle čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení 2018/1725 mohou orgány Unie zákonně zpracovávat osobní údaje, pokud je to nezbytné ke splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým jsou tyto orgány pověřeny.

190

Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu projevem výkonu pravomocí svěřených Komisi nařízením č. 139/2004, který jak vyplývá z bodu 159 výše, přispívá k zachování soutěžního režimu zamýšleného Smlouvami, jehož dodržování je pro podniky závazné.

191

Mimoto je na místě připomenout, že základní právo zakotvené v článku 7 Listiny se neprojevuje jako absolutní výsada, ale musí být nahlíženo ve vztahu k jeho společenské funkci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains, C‑817/19, EU:C:2022:491, bod 112 a citovaná judikatura).

192

V projednávané věci, jak vyplývá z analýzy uvedené v bodech 153 a 163 až 183 výše, omezení práva na respektování soukromého života zaručeného článkem 7 Listiny, která vyplývají z napadeného rozhodnutí, nezasahují do podstaty základního práva a nejsou nepřiměřená vzhledem k cíli ochrany účinné a nenarušené hospodářské soutěže na vnitřním trhu, který uvedené rozhodnutí sleduje.

193

Argument žalobkyně, shrnutý v bodě 164 výše, podle něhož Komise zaměňuje ochranu osobních údajů s právem na respektování soukromého života, je třeba odmítnout, jelikož nemůže zpochybnit soulad napadeného rozhodnutí se základním právem zakotveným v článku 7 Listiny.

194

Zadruhé, pokud jde o tvrzení, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené v tom, že ukládá povinnost předložit dokumenty pocházející z osobních komunikačních prostředků a aplikací dotčených osob, jestliže byly v dotčeném období byť jen jednou použity pro pracovní účely, je třeba poznamenat, že zaprvé se šetření týká domnělých porušení pravidel hospodářské soutěže, což zvyšuje pravděpodobnost, že budou využívány spíše relativně neformální a diskrétní komunikační kanály než pracovní zařízení.

195

Zadruhé změna četnosti v tom smyslu, že by například prostředek nebo aplikace musela být použita pro pracovní účely alespoň 25krát, by s sebou nesla riziko, že by nebyly předloženy dokumenty relevantní pro šetření Komise, jelikož neexistuje žádná záruka, že osoba, která použila osobní komunikační prostředek nebo aplikaci pro pracovní účely méně než 25krát, neodeslala nebo nepřijala dokumenty relevantní pro šetření Komise.

196

Zatřetí argument, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené vzhledem k tomu, že by jeho provedení vedlo ke zpřístupnění velkého množství dokumentů týkajících se soukromého života, včetně dokumentů týkajících se politických názorů a náboženského vyznání, nemůže zpochybnit přiměřenost tohoto rozhodnutí, vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by existovaly vhodnější vyhledávací výrazy, které by umožnily dosáhnout legitimních cílů sledovaných napadeným rozhodnutím a mohly by méně zpřístupnit dokumenty týkající se politických názorů nebo náboženského vyznání dotčených osob.

197

Druhou část třetího žalobního důvodu, jakož i tudíž třetí žalobní důvod v plném rozsahu je tedy třeba zamítnout.

198

Ve čtvrtém žalobním důvodu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje článek 11 Listiny a článek 10 EÚLP. Tento důvod se skládá ze dvou částí, z nichž první vychází z neexistence formálních procesních záruk na ochranu novinářských zdrojů a druhá z nedostatečnosti procesních záruk na ochranu těchto zdrojů.

199

Zaprvé žalobkyně tvrdí, že pokud nedojde ke změně napadeného rozhodnutí nebo k písemnému ujištění ze strany Komise ohledně procesních záruk, které Komise neformálně navrhla, není schopna přijmout opatření nezbytná k tomu, aby napadené rozhodnutí provedla, aniž by porušila právo na ochranu novinářských zdrojů.

200

Komise uvádí, že v dopise ze dne 25. září 2023 žalobkyně upozornila Komisi na existenci právních a technických obtíží, s nimiž se setkala při provedení rozhodnutí ze dne 19. září 2023, načež dne 4. října 2023 předložila právní stanovisko, v němž žalobkyně navrhla zcela vyloučit z působnosti rozhodnutí ze dne 19. září 2023 dokumenty, které by mohly odhalit novinářský zdroj v případech, kdy nebyla schopna získat souhlas dotčených novinářů.

201

Dne 6. října 2023 Komise navrhla žalobkyni, aby u dokumentů, které by mohly spadat pod ochranu novinářských zdrojů, uplatňovala procesní záruky obdobné těm, které byly zavedeny k zajištění ochrany důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem.

202

Dopisem ze dne 6. prosince 2023 Komise potvrdila zavedení takového postupu. V bodě 14 tohoto dopisu Komise „potvrzuje, že dokumenty, které by mohly odhalit novinářské zdroje, budou požívat zvláštní ochrany“, a „navrhuje uplatnit procesní záruky podobné těm, které byly zavedeny za účelem zajištění ochrany důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem[;] v praxi se předpokládalo, že osoby, kterých se [napadené rozhodnutí] týká a které jsou držiteli novinářského průkazu, budou moci nahlédnout do dokumentů splňujících kritéria uvedená v [napadeném rozhodnutí], identifikovat informace, na které se taková ochrana vztahuje, a předložit upravenou verzi identifikace novinářských zdrojů (nebo není-li to možné, vyjmout dokument z předkládaných podkladů, pokud nebylo možné poskytnout nedůvěrnou verzi) [;] jelikož je Lagardère odpovědná za úplné a správné předložení všech dokumentů spadajících do působnosti napadeného rozhodnutí, je na ní, aby předložila zbývající dokumenty a souhrnnou tabulku s podrobným popisem povahy odstraněných informací nebo dokumentů vyňatých z předkládaných podkladů“.

203

V bodě 14 rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 Komise převzala procesní záruky obsažené v dopise ze dne 6. prosince 2023 a upřesnila, že tento dopis tvoří nedílnou součást uvedeného rozhodnutí.

204

Je třeba konstatovat, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně vyplývá ze spisu, že dotyčné procesní záruky Komise navrhla již dne 6. října 2023 a že žalobkyni byla poskytnuta formální a písemná ujištění již dne 6. prosince 2023. Navíc žalobkyně v rámci druhé části tohoto žalobního důvodu zpochybnila dostatečnost těchto záruk.

205

Vzhledem k tomu, že lhůta stanovená v rozhodnutí ze dne 19. září 2023 byla nejprve prodloužena do 1. prosince 2023 a poté do 7. února 2024 (viz body 18 a 22 výše), je třeba odmítnout argument žalobkyně připomenutý v bodě 199 výše.

206

Zadruhé žalobkyně v replice poukazuje na to, že dotčené záruky byly do napadeného rozhodnutí začleněny teprve rozhodnutím ze dne 24. ledna 2024. Při jednání tvrdila, že Komise nemohla přijetím tohoto rozhodnutí platně změnit napadené rozhodnutí a její postup nebyl k tomuto účelu vhodný.

207

V této souvislosti je sice pravda, že legalita unijního aktu musí být posuzována podle skutkových a právních okolností existujících ke dni, kdy byl akt přijat (viz rozsudek ze dne 17. prosince 2014, Si.mobil v. Komise, T‑201/11, EU:T:2014:1096, bod 64 a citovaná judikatura), nicméně platí, že právní zájem žalobce na podání žaloby musí ve vztahu k předmětu žaloby existovat ve fázi jejího podání a musí přetrvat až do vyhlášení soudního rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2020, Izba Gospodarcza Producentów i Operatorów Urządzeń Rozrywkowych v. Komise, C‑560/18 P, EU:C:2020:330, bod 38 a citovaná judikatura). Žalobní důvod směřující ke zrušení je nepřípustný z důvodu nedostatku právního zájmu na podání žaloby, pokud i za předpokladu, že by byl opodstatněný, by zrušení napadeného aktu na základě tohoto žalobního důvodu nemohlo žalující stranu uspokojit (viz rozsudek ze dne 9. června 2011, Evropaïki Dynamiki v. ECB, C‑401/09 P, EU:C:2011:370, bod 49 a citovaná judikatura). Je na žalující straně, aby prokázala zájem na podání žaloby (viz rozsudek ze dne 30. června 2022, Camerin v. Komise, C‑63/21 P, nezveřejněný, EU:C:2022:516, bod 50 a citovaná judikatura). Mimoto je třeba připomenout, že jelikož podmínky přípustnosti žaloby patří mezi nepominutelné podmínky řízení, přísluší Tribunálu, aby i bez návrhu ověřil, zda žalobkyně má právní zájem na zrušení sporného rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Breuninger v. Komise, T‑525/21, EU:T:2022:835, bod 17 a citovaná judikatura).

208

V této věci žalobkyně v reakci na organizační procesní opatření uvedla, že i po přijetí rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 přetrvává její zájem na zpochybnění existence formálních procesních záruk na ochranu tajemství novinářských zdrojů, a to jednak proto, že Komise nemůže zpětně obnovit legalitu napadeného rozhodnutí, a jednak proto, že stanovené záruky nebyly takové povahy, aby zabránily jakémukoli narušení ochrany novinářských zdrojů. V této souvislosti předložila nové argumenty, jimiž zpochybňovala dostatečnost dotčených záruk. Tyto nové argumenty, které byly poprvé uvedeny ve fázi odpovědi žalobkyně na organizační procesní opatření, však musí být odmítnuty jako nepřípustné podle čl. 84 odst. 2 jednacího řádu, neboť se neopírají o nové právní a skutkové okolnosti, jak vyplývá z bodu 204 výše.

209

Kromě toho tyto argumenty neumožňují prokázat, že žalobkyně má v rámci této výtky i nadále právní zájem. Žalobkyně zejména nevysvětluje, z jakých důvodů by jí zrušení napadeného rozhodnutí mohlo přinést prospěch, jelikož Komise zavedla záruky týkající se ochrany novinářských zdrojů, jejichž cílem bylo reagovat na obavy vyjádřené žalobkyní v této věci, jak bylo uvedeno v bodech 200 až 203 výše. Komise zejména v rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 převzala procesní záruky obsažené v dopise ze dne 6. prosince 2023 a upřesnila, že tento dopis tvoří nedílnou součást uvedeného rozhodnutí. Jak přitom žalobkyně potvrdila při jednání, neupravila svá návrhová žádání tak, aby toto rozhodnutí zpochybnila, a to i přesto, že Komise dopisem ze dne 25. ledna 2024 informovala Tribunál o přijetí rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 a vyzvala žalobkyni, aby upravila svou žalobu na základě článku 86 jednacího řádu.

210

Žalobkyně tedy neprokázala, že by zrušení napadeného rozhodnutí na základě argumentů shrnutých v bodě 199 výše mohlo vést k jejímu uspokojení, tak jak to vyžaduje judikatura citovaná v bodě 207 výše.

211

První část čtvrtého důvodu je proto třeba zamítnout.

212

Žalobkyně tvrdí, že procesní záruky, které Komise neformálně navrhla, znamenají, že by musela zavést individuální přezkum dokumentů odpovídajících vyhledávacím výrazům pro každého novináře a vytvořit seznam pro všechny vyloučené dokumenty. V této věci by vyhledávací výrazy stanovené Komisí vedly k nalezení více než 77000 dokumentů, z nichž mnohé nesouvisejí s předmětem šetření. Komise tím uložila žalobkyni nepřiměřené pracovní zatížení.

213

V této souvislosti žalobkyně tvrdí, že Komise mohla přijmout méně omezující opatření, zejména upřesněním některých vyhledávacích výrazů, jejich kombinací s jinými za účelem lepšího vymezení svých požadavků a individualizací vyhledávacích výrazů podle dotčených osob. Bez těchto upřesnění a s ohledem na krátké lhůty stanovené Komisí by možnost poskytnutá novinářům vyloučit dokumenty, které podle jejich názoru spadají pod tajemství jejich zdrojů, byla umělá a neumožňovala by efektivní ochranu jejich práv.

214

Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

215

Podle článku 11 odst. 1 Listiny, nadepsaného „Svoboda projevu a informací“ má každý právo na svobodu projevu, což zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice.

216

Práva a svobody zakotvené v článku 11 Listiny nejsou absolutními výsadami, ale musí být nahlíženy ve vztahu k jejich společenské funkci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2020, La Quadrature du Net a další, C‑511/18, C‑512/18 a C‑520/18, EU:C:2020:791, bod 120 a citovaná judikatura).

217

Jak vyplývá z čl. 52 odst. 1 Listiny, Listina připouští omezení výkonu těchto práv a svobod, pokud jsou tato omezení stanovena zákonem, respektují podstatu těchto práv a svobod a při dodržení zásady proporcionality jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

218

V této souvislosti je třeba připomenout, že článek 11 Listiny je jedním ze základních pilířů demokratické a pluralitní společnosti a je součástí hodnot, na kterých je podle článku 2 SEU založena Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Tele2 Sverige a Watson a další, C‑203/15 a C‑698/15, EU:C:2016:970, bod 93).

219

Mimoto z čl. 52 odst. 3 Listiny vyplývá, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení ovšem nebrání tomu, aby unijní právo poskytovalo širší ochranu.

220

Při výkladu článku 11 Listiny proto musí unijní soud zohlednit odpovídající práva zaručená článkem 10 EÚLP, jak je vykládá ESLP, jako práh minimální ochrany (viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Real Madrid Club de Fútbol, C‑633/22, EU:C:2024:843, bod 52 a citovaná judikatura).

221

V této souvislosti je třeba připomenout, že ESLP dospěl k závěru, že závazný příkaz k předání novinářských materiálů, které obsahovaly informace umožňující identifikaci novinářských zdrojů, postačoval k závěru, že dotčený příkaz je třeba posuzovat jako zásah do výkonu svobody přijímat nebo šířit informace ve smyslu čl. 10 odst. 1 EÚLP (ESLP, 14. září 2010, Sanoma Uitgevers B. V. v. Nizozemsko, CE:ECHR:2010:0914JUD003822403, bod 72).

222

ESLP však rovněž dospěl k závěru, že zásah do výkonu svobody projevu, který představuje strategický dohled, nelze považovat za obzvláště závažný, pokud tato dohledová opatření neslouží k odhalení novinářských zdrojů (v tomto smyslu viz ESLP, 29. června 2006, Weber a Saravia v. Německo, CE:ECHR:2006:0629DEC005493400, bod 151).

223

S ohledem na judikaturu citovanou v bodě 222 výše je třeba poznamenat, že napadené rozhodnutí jako takové nesměřuje k odhalení novinářských zdrojů, jelikož jeho účelem je shromáždění informací za účelem ověření, zda společnost Vivendi porušila povinnost oznámení, pozastavení nebo povinnost dodržovat podmínky spojené s rozhodnutím prohlašujícím spojení za slučitelné s vnitřním trhem. Informace týkající se novinářských zdrojů by v případě nezavedení stanovených procesních záruk byly zveřejněny pouze incidenčně. Z toho vyplývá, že omezení výkonu svobody projevu, které napadené rozhodnutí přináší, nelze označit za zvláště závažné.

224

Žalobkyně nevznáší výtky týkající se požadavků stanovených v čl. 52 odst. 1 Listiny a nezpochybňuje tvrzení Komise, že zavedení procesních záruk uvedených v dopise ze dne 6. prosince 2023 a převzatých do rozhodnutí ze dne 24. ledna 2024 (viz body 202 a 203 výše), bude jako celek chránit důvěrnost novinářských zdrojů, jelikož novináři budou moci nahlédnout do dokumentů splňujících kritéria uvedená v napadeném rozhodnutí, identifikovat informace, na které se taková ochrana vztahuje, a předložit upravenou verzi identifikace novinářských zdrojů, nebonení-li to možné, vyjmout dokument z předkládaných podkladů, pokud není možné poskytnout nedůvěrnou verzi.

225

Žalobkyně totiž pouze tvrdí, že by procesní záruky na ochranu tajemství novinářských zdrojů vedly k nadměrnému pracovnímu zatížení. Tyto procesní záruky jsou tedy podle ní „umělé“ a neumožňovaly by efektivně chránit práva dotčených novinářů.

226

V této souvislosti je třeba poznamenat, že z judikatury ESLP vyplývá, že záruky musí být uplatňovány konkrétně a efektivně, a nikoli teoreticky a iluzorně, zejména s ohledem na velký počet zabavených elektronických dokumentů a e-mailových zpráv (obdobně viz ESLP, 2. dubna 2015, Vinci Construction a GTM Génie Civil et Services v. Francie, CE:ECHR:2015:0402JUD006362910, bod 75 a citovaná judikatura).

227

V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že čtrnáct osob musí nahlédnout do 77000 dokumentů, což představuje v průměru 5500 dokumentů na osobu, a pracovní zátěž vyplývající z úkolu, který připadá na každého novináře, je značná. Je však třeba poznamenat, že žalobkyně neuvádí žádné údaje o pracovním zatížení, které by přinášelo sestavení souhrnné tabulky podrobně popisující povahu odstraněných informací nebo dokumentů vyjmutých z předkládaných podkladů. Za těchto okolností neumožňuje argument žalobkyně vycházející ze značného pracovního zatížení vyplývajícího z napadeného rozhodnutí prokázat teoretický a iluzorní charakter záruk zavedených ve smyslu judikatury ESLP citované v bodě 226 výše.

228

Z toho vyplývá, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně nejsou úkoly nezbytné k zavedení procesních záruk na ochranu novinářských zdrojů takového rozsahu, aby byly tyto záruky „umělé“, teoretické nebo iluzorní a neumožňovaly by efektivně chránit právo novinářů chránit své zdroje.

229

Ze spisu dále vyplývá, že žalobkyně z vlastní iniciativy navrhla, aby byly z působnosti napadeného rozhodnutí zcela vyloučeny dokumenty, které by mohly odhalit novinářský zdroj v případech, kdy nebyla schopna získat souhlas dotčených novinářů (viz bod 200 výše).

230

Konečně argument, podle něhož měla Komise upřesnit některé vyhledávací výrazy tím, že by je spojila s jinými, aby lépe vymezila své žádosti, a individualizovat vyhledávací výrazy podle dotčených osob, bude posouzen v rámci druhé části šestého žalobního důvodu.

231

Druhou část čtvrtého žalobního důvodu, a tudíž i čtvrtý žalobní důvod v plném rozsahu je proto třeba zamítnout.

232

Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu právní jistoty, neboť není schopna se seznámit s rozsahem povinností vyplývajících z tohoto rozhodnutí, ani přijmout opatření nezbytná pro jejich splnění.

233

Zaprvé shromažďování osobních údajů zaměstnanců skupiny Lagardère porušuje právo na respektování soukromí a vystavuje žalobkyni riziku trestněprávní sankce. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nutí žalobkyni přijmout protiprávní opatření, porušuje zásadu právní jistoty.

234

Zadruhé Komise neposkytla konsistentní definici pojmu „dokumenty“, který je ústředním pojmem napadeného rozhodnutí. „Dokumenty“ jsou „všechny počítačové soubory, které jsou ve vlastnictví společnosti Lagardère, jsou jí drženy nebo jsou pod její kontrolou“, avšak tento pojem zahrnuje i dokumenty nacházející se v „soukromých nebo osobních e-mailových schránkách“ a v „soukromých nebo osobních mobilních telefonech či tabletech“ dotčených osob, které podle žalobkyně nejsou ani ve vlastnictví, ani v držení, ani pod kontrolou skupiny Lagardère.

235

Navíc napadené rozhodnutí ukládá žalobkyni povinnost potvrdit, že odpověď na žádost o informace „zahrnuje všechny dokumenty odpovídající této žádosti“ a že předložené dokumenty jsou „pravdivé, správné a úplné“. Komise se však v žalobní odpovědi odvolává na mírnější standard, podle něhož by žalobkyně byla povinna vynaložit pouze „přiměřené úsilí“, aby provedla napadené rozhodnutí.

236

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

237

Zásada právní jistoty, která je obecnou právní zásadou Unie, má za cíl zajistit předvídatelnost právních situací a vztahů vyplývajících z unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 1996, Duff a další v. Komise, C‑63/93, EU:C:1996:51, bod 20). Tato zásada vyžaduje, aby veškeré úkony správy, které vytvářejí právní účinky, byly jasné a přesné, aby umožnily dotyčným osobám jednoznačně znát svá práva a povinnosti a postupovat podle toho (viz rozsudky ze dne 1. října 1998, Langnese-Iglo v. Komise, C‑279/95 P, EU:C:1998:447, bod 78 a citovaná judikatura, a ze dne 14. března 2014, Cemex a další v. Komise, T‑292/11, nezveřejněný, EU:T:2014:125, bod 141 a citovaná judikatura).

238

Je třeba nejprve konstatovat, že pokud žalobkyně tvrdí, že dokumenty uložené na osobních komunikačních prostředcích a aplikacích nejsou ani v jejím držení, ani v jejím vlastnictví, ani pod její kontrolou, odpovídá tento argument v podstatě argumentu odmítnutému v rámci prvního a třetího žalobního důvodu, podle něhož žalobkyně není schopna získat přístup k určitým údajům, jejichž sdělení Komise požaduje.

239

Kromě toho je třeba připomenout, že skutečnost, že by některé aspekty napadeného rozhodnutí mohly vyvolávat otázky výkladu, nelze považovat za zdroj takové nejednoznačnosti, která by vedla Tribunál k závěru o porušení zásady právní jistoty, kterým by byla stižena legalita tohoto rozhodnutí [obdobně viz rozsudek ze dne 14. března 2014, Holcim (Deutschland) a Holcim v. Komise, T‑293/11, nezveřejněný, EU:T:2014:127, bod 93].

240

To platí v případě výkladu pojmu „dokumenty“. I kdyby v napadeném rozhodnutí skutečně existovala v tomto ohledu nejednoznačnost, Komise by nemohla žalobkyni platně vytýkat nedostatečnost jejích odpovědí, která by mohla pramenit z nepřesnosti jejích vlastních otázek. Kromě toho Komise v žalobní odpovědi potvrdila, že napadené rozhodnutí vyžaduje, aby informace poskytnuté žalobkyní byly podle jejího nejlepšího vědomí pravdivé, správné a úplné. Jedná se o okolnosti, které bude třeba zohlednit v rámci případné žaloby proti rozhodnutí, jímž se ukládá pokuta nebo penále podle čl. 14 odst. 1 písm. c) a čl. 15 odst. 1 písm. a) nařízení č. 139/2004 [obdobně viz rozsudek ze dne 14. března 2014, Holcim (Deutschland) a Holcim v. Komise, T‑293/11, nezveřejněný, EU:T:2014:127, bod 94].

241

Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že napadené rozhodnutí ji nutí k přijetí protiprávních opatření nebo že nedostatečně chrání dokumenty spadající pod tajemství novinářských zdrojů, je třeba poznamenat, že tyto okolnosti nevyplývají z nepřesnosti či nejasnosti napadeného rozhodnutí. Z toho vyplývá, že tato tvrzení jsou v rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady právní jistoty neúčinná.

242

Totéž platí i pro tvrzení žalobkyně, že se Komise v žalobní odpovědi odvolává na mírnější standard.

243

Pátý žalobní důvod je proto třeba zamítnout.

244

V tomto žalobním důvodu, který se skládá ze dvou částí, žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje zásady proporcionality a ochrany před svévolným zásahem veřejné moci do soukromí, neboť toto rozhodnutí překračuje to, co je nezbytné k dosažení cíle sledovaného šetřením Komise, a to zaprvé, pokud jde o zvolený právní nástroj, zadruhé rozsah požadovaných informací a zatřetí stanovenou lhůtu pro odpověď. Žalobkyně rovněž tvrdí, že napadené rozhodnutí není založeno na žádných dostatečně závažných indiciích, které by opodstatňovaly podezření Komise z protiprávního jednání.

245

Komise namítá nepřípustnost výtky, uplatněné poprvé v replice, podle níž se napadené rozhodnutí neopírá o dostatečně závažné indicie, které by zakládaly podezření z porušení pravidel nařízení č. 139/2004.

246

Žalobkyně tvrdí, že přesnost indicií, které vedly Komisi k podezření z protiprávního jednání, dovolávaného v části nadepsané „Chronologie relevantních skutečností“ žalobní odpovědi, odůvodňuje jejich předložení ve fázi repliky.

247

Podle článku 84 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení nebo by byly rozšířením žalobního důvodu dříve přímo nebo implicitně uvedeného v návrhu, kterým se zahajuje řízení, a který má úzkou spojitost s tímto žalobním důvodem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2020, HeidelbergCement a Schwenk Zement v. Komise, T‑380/17, EU:T:2020:471, bod 87 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

248

Pojem „důvod“ ve smyslu čl. 84 odst. 1 jednacího řádu byl vykládán extenzivně tak, že se týká i výtek (rozsudek ze dne 29. listopadu 2018, Španělsko v. Komise, T‑459/16, nezveřejněný, EU:T:2018:857, bod 25) a argumentů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2019, Silver Plastics a Johannes Reifenhäuser v. Komise, T‑582/15, nezveřejněný, EU:T:2019:497, bod 198).

249

Je třeba konstatovat, že skutečnost, že Komise v žalobní odpovědi uvedla podrobněji než v napadeném rozhodnutí důvody, z nichž se rozhodla vyšetřovat údajná protiprávní jednání, nemůže představovat okolnost odůvodňující vznesení této nové výtky. Žalobkyni totiž nic nebránilo, aby tuto výtku uplatnila již v žalobě, což však neučinila. Navíc žalobkyně netvrdí, že by tato výtka představovala rozšíření dříve uvedeného důvodu.

250

Z toho vyplývá, že výtka, podle níž se napadené rozhodnutí neopírá o dostatečně závažné indicie, není založena na právních nebo skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Je proto třeba ji odmítnout jako nepřípustnou.

251

Za těchto okolností je návrh žalobkyně předložený v rámci této nové výtky směřující k přijetí organizačních procesních opatření, která by Tribunálu umožnila ověřit, zda Komise disponovala dostatečně závažnými indiciemi k odůvodnění napadeného rozhodnutí, bezpředmětný.

252

Žalobkyně tvrdí, že okamžité vydání rozhodnutí podle čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 namísto pouhé žádosti podle čl. 11 odst. 2 téhož nařízení je nepřiměřené. V této věci stačilo využití prosté žádosti o informace.

253

Žalobkyně opakuje argumenty shrnuté v bodech 57 a 58 výše a zdůrazňuje, že porušení zásady proporcionality je o to závažnější, že jí Komise dne 20. září 2023 zaslala žádost o informace týkající se témat, která jsou prakticky totožná s tématy uvedenými v napadeném rozhodnutí.

254

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

255

Zaprvé, pokud jde o použití žádosti o informace formou rozhodnutí na základě čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 namísto pouhé žádosti o informace na základě čl. 11 odst. 2 nařízení č. 139/2004, z čl. 11 odst. 1 nařízení č. 139/2004 vyplývá, že Komise je oprávněna si informace vyžádat „prostou žádostí nebo rozhodnutím“, aniž toto ustanovení podmiňuje přijetí rozhodnutí předchozí prostou žádostí.

256

Komise totiž při uplatňování článků 11, 14 a 15 nařízení č. 139/2004 disponuje širokou posuzovací pravomocí (rozsudek ze dne 4. října 2024, thyssenkrupp v. Komise, C‑581/22 P, EU:C:2024:821, bod 380).

257

Z ustálené judikatury vyplývá, že zásada proporcionality, jež je jednou z obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi více přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek ze dne 12. července 2001, Jippes a další, C‑189/01, EU:C:2001:420, bod 81 a citovaná judikatura).

258

Volba provedená mezi pouhou žádostí o informace a rozhodnutím musí záviset na potřebách řádného šetření s ohledem na zvláštní okolnosti projednávaného případu [obdobně viz rozsudek ze dne 14. března 2014, Holcim (Deutschland) a Holcim v. Komise, T‑293/11, nezveřejněný, EU:T:2014:127, bod 84 a citovaná judikatura].

259

V projednávané věci se s ohledem na množství informací, které je třeba shromáždit a porovnat, jakož i na potřeby řádného šetření a závažnost domnělých protiprávních jednání, nejeví vzhledem k potřebám šetření jako nevhodné ani nepřiměřené, že se Komise rozhodla využít rozhodnutí o žádosti o informace, neboť takové rozhodnutí jí, jak bylo zdůrazněno v bodě 61 výše, umožňuje uložit žalobkyni sankci v případě předložení neúplných nebo opožděných informací.

260

Kromě toho žádost o informace ze dne 20. září 2023 vyžadovala od žalobkyně pouze poskytnutí vysvětlení týkajících se omezeného počtu konkrétních událostí a okolností. Samotná skutečnost, že se žádost o informace ze dne 20. září 2023 týkala témat podobných těm, která byla identifikována v napadeném rozhodnutí, neznamená, že by žalobkyně předávala informace, které již Komise měla k dispozici, jelikož uvedené rozhodnutí vychází z přesných kritérií, která v této předchozí žádosti nebyla uvedena.

261

Konečně je třeba odmítnout argument žalobkyně, podle něhož je využití rozhodnutí namísto pouhé žádosti o informace nepřiměřené, jelikož žalobkyně s Komisí spolupracovala v rámci řízení zahájeného v souvislosti s kontrolou spojování podniků. Stačí připomenout, že řízení o posouzení slučitelnosti spojení s vnitřním trhem se liší od vyšetřovacího řízení zaměřeného na zjištění porušení pravidel nařízení č. 139/2004.

262

Z výše uvedeného vyplývá, že Komise neporušila zásadu proporcionality tím, že se uchýlila k rozhodnutí podle čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 namísto pouhé žádosti podle čl. 11 odst. 2 téhož nařízení.

263

První část šestého žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

264

Ve druhé části šestého žalobního důvodu, která obsahuje šest výtek, se žalobkyně v podstatě snaží prokázat, že různé aspekty napadeného rozhodnutí porušují zásadu proporcionality tím, že jí ukládají pracovní zatížení, které je nepřiměřené potřebám šetření Komise.

265

Je nutno připomenout, že zásada proporcionality, jež je jednou z obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi více přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek ze dne 12. prosince 2012, Electrabel v. Komise, T‑332/09, EU:T:2012:672, bod 279 a citovaná judikatura).

266

Podle ustálené judikatury podléhá podnik, který je předmětem vyšetřovacího opatření, povinnosti aktivní spolupráce, která s sebou nese povinnost poskytnout Komisi všechny informace týkající se předmětu šetření (viz rozsudek ze dne 9. dubna 2019, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, T‑371/17 EU:T:2019:232, bod 119 a citovaná judikatura).

267

Je však třeba zdůraznit, že výkon této výsady ze strany Komise je ohraničen dodržením zejména zásady proporcionality. Povinnost podniku poskytnout informace totiž nesmí pro tento podnik znamenat zátěž, která je nepřiměřená potřebám šetření (viz rozsudek ze dne 9. dubna 2019, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, T‑371/17, nezveřejněný, EU:T:2019:232, bod 120 a tam citovaná judikatura).

268

Samotná skutečnost, že žádost o informace představuje pro podnik značné pracovní zatížení, však sama o sobě nepostačuje k prokázání toho, že je nepřiměřená ve vztahu k potřebám šetření spojeným zejména s domněnkami protiprávního jednání, které Komise hodlá ověřit, a s okolnostmi daného řízení (obdobně viz rozsudek ze dne 9. dubna 2019, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, T‑371/17, nezveřejněný, EU:T:2019:232, bod 121 a citovaná judikatura).

269

Podle ustálené judikatury rovněž platí, že s ohledem na širokou vyšetřovací pravomoc, kterou Komisi přiznává nařízení č. 139/2004, je na Komisi, aby posoudila, zda je určitá informace nezbytná k tomu, aby bylo možno odhalit porušení pravidel hospodářské soutěže (obdobně viz rozsudek ze dne 28. ledna 2021, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, C‑466/19 P, EU:C:2021:76, bod 69 a citovaná judikatura). Od Komise však nelze vyžadovat, aby před jakoukoli žádostí o informace znala obsah požadovaných dokumentů, jakož i jejich relativní význam pro účely šetření (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 22. března 2012, Slovak Telekom v. Komise, T‑458/09 a T‑171/10, EU:T:2012:145, bod 55).

270

I když už má Komise k dispozici indicie, nebo dokonce důkazy týkající se existence protiprávního jednání, může legitimně považovat za nutné vyžadovat doplňující informace, které jí umožní lépe vymezit rozsah protiprávního jednání, dobu jeho trvání nebo okruh zúčastněných podniků (obdobně viz rozsudek ze dne 28. ledna 2021, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, C‑466/19 P, EU:C:2021:76, bod 69 a citovaná judikatura).

271

Pokud jde o přezkum posouzení Komise ohledně nezbytnosti informace, který provádí unijní soud, Soudní dvůr rozhodl, že tato nezbytnost musí být posouzena ve vztahu k účelu uvedenému v žádosti o informace, a sice podezření z protiprávního jednání, která Komise zamýšlí ověřit. Podmínka souvislosti mezi žádostí o informace a údajným protiprávním jednáním je naplněna tehdy, může-li Komise ke dni zaslání žádosti důvodně předpokládat, že tato informace může napomoci ke zjištění, že k tomuto protiprávnímu jednání došlo (obdobně viz rozsudek ze dne 28. ledna 2021, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, C‑466/19 P, EU:C:2021:76, bod 70 a citovaná judikatura).

272

Vzhledem k tomu, že nezbytnost informace musí být posouzena ve vztahu k účelu uvedenému v žádosti o informace, musí být tento účel uveden s dostatečnou přesností, bez níž by nebylo možné určit, zda je informace nezbytná, a unijní soud by nemohl vykonat přezkum (obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2016, Schwenk Zement v. Komise, C‑248/14 P, nezveřejněný, EU:C:2016:150, bod 28 a citovaná judikatura).

273

Argumenty žalobkyně je třeba posoudit ve světle judikatury citované v bodech 265 až 272 výše. V této souvislosti je třeba poznamenat, že žalobkyně nezpochybňuje, že účel uvedený v žádosti o informace je v napadeném rozhodnutí uveden dostatečně přesně.

274

V první výtce žalobkyně tvrdí, že žádost o předložení všech dokumentů „připravených nebo obdržených nebo odeslaných nebo držených dotčenými osobami“ v souvislosti s přijetím rozhodnutí týkajících se určitých témat, je nepřiměřená vzhledem k potřebám šetření a způsobuje jí nadměrné pracovní zatížení, neboť by byla nucena setkávat se jednotlivě s dotčenými osobami, aby projednala daná témata a stanovila vyhledávací výrazy nad rámec těch, které jsou již uvedeny v napadeném rozhodnutí. Komise ostatně nereagovala na obavy vyjádřené žalobkyní v této souvislosti.

275

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

276

Nejprve je třeba poznamenat, že žalobkyně nezpochybňuje tvrzení Komise, že témata slouží k zajištění úplnosti vyhledávání prováděného pomocí klíčových slov. Z tohoto důvodu nemůže žalobkyně platně tvrdit, že Komise mohla sama stanovit méně omezující metodu tím, že by určila další vyhledávací výrazy, neboť určení dalších vyhledávacích výrazů závisí na přidané hodnotě dotčených osob. Žalobkyně tedy neprokázala, že existuje méně omezující metoda pro identifikaci dokumentů nezbytných pro šetření.

277

Navíc žalobkyně nijak nepodložila tvrzení, že požadavek na vyslechnutí dotčených osob, ať už za účelem určení dalších vyhledávacích výrazů, nebo za účelem alternativního provedení této části napadeného rozhodnutí, by jí ukládal nepřiměřené nebo nadměrné pracovní zatížení.

278

První výtku je proto třeba zamítnout.

279

Ve druhé výtce žalobkyně tvrdí, že požadavek Komise, aby předložila dokumenty týkající se všech předchůdců a nástupců osob jmenovitě identifikovaných ve všech funkcích, které tyto osoby zastávaly v průběhu dotčeného období, vede k tomu, že napadené rozhodnutí se týká dalších 20 osob, ačkoli čtyři z těchto osob nemají žádnou souvislost s předmětem šetření.

280

Napadené rozhodnutí je tedy nepřiměřené, a to tím spíše, že Komise měla k dispozici informace, které jí umožňovaly formulovat užší žádost a požadovat po žalobkyni předložení pouze dokumentů týkajících se předchůdců a nástupců osob jmenovitě uvedených v uvedeném rozhodnutí, které se mohly podílet na přijetí rozhodnutí, která ji zajímají.

281

Komise tuto argumentaci zpochybňuje.

282

V této věci z bodu 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že jeho cílem je získat informace, které Komisi umožní posoudit, zda společnost Vivendi vykonávala na společnost Lagardère rozhodující vliv, který by mohl představovat porušení povinností oznámení a pozastavení činnosti, jakož i nedodržení závazků, v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

283

Je třeba nejprve poznamenat, že žalobkyně v rámci této výtky nezpochybňuje relevanci dokumentů zaslaných nebo přijatých patnácti osobami, které jsou v napadeném rozhodnutí jmenovitě uvedeny. Stejně tak nezpochybňuje, že čtyři osoby, které podle ní nemají žádnou souvislost se subjekty, jichž se šetření týká, vykonávaly strategické funkce v rámci skupiny Lagardère, zejména v dceřiných společnostech, které spadaly do působnosti akvizice společností Vivendi.

284

Žalobkyně tedy neprokázala, že Komise nemohla důvodně předpokládat, že dokumenty těchto osob by jí mohly pomoci určit existenci podezření z porušení nařízení č. 139/2004. Kromě toho žalobkyně neprokázala, že by existovala méně omezující metoda k identifikaci dokumentů nezbytných pro šetření, ani jaké by bylo pracovní zatížení spojené s vyhledáváním dokumentů pocházejících od čtyř osob, které by podle ní neměly žádnou souvislost s předmětem šetření.

285

Z toho vyplývá, že žalobkyně neprokázala nepřiměřenost napadeného rozhodnutí v tom, že jí ukládá povinnost předložit dokumenty předchůdců a nástupců jmenovitě uvedených osob.

286

Druhou výtku je proto třeba zamítnout.

287

Ve třetí výtce žalobkyně tvrdí, že nepřesnost některých vyhledávacích termínů a způsob jejich použití by vedly ke shromáždění nadměrného počtu dokumentů, které nemají žádnou souvislost s předmětem šetření Komise.

288

Nepřiměřenost těchto vyhledávacích výrazů dokládá množství dokumentů, které odpovídají použití každé kombinace vyhledávacích výrazů. Uložené pracovní zatížení je nepřiměřené v tom, že třídění nezbytné k identifikaci komunikace mezi advokátem a klientem, citlivých osobních údajů a případně dokumentů, které by mohly odhalit novinářské zdroje, je tím časově náročnější, čím větší je počet dokumentů. Komise mohla zvolit méně omezující opatření, aniž by tím ohrozila cíle šetření, například tím, že by upřesnila další vyhledávací výrazy nebo stanovila kratší období, než je dotčené období, zejména u rozhodnutí, která jsou předmětem šetření a týkají se odchodů či příchodů osob, výběru obálek časopisů nebo konkrétních projektů či událostí.

289

Kromě toho je nepřiměřené požadovat po ní, aby poskytla celý řetězec e-mailů, celou SMS konverzaci nebo konverzaci v aplikaci pro okamžitou komunikaci za celé dotčené období, jestliže byť jen jediná zpráva v rámci této konverzace odpovídá účelu napadeného rozhodnutí nebo se vyhledávané výrazy objevují na různých místech konverzace.

290

Komise tyto argumenty zpochybňuje.

291

Žalobkyně uvádí pouze jeden konkrétní příklad na podporu tvrzení, že použití vyhledávacích výrazů v údajích všech dotčených osob není ani nezbytné, ani nejméně omezující opatření, které mohla Komise přijmout. Tvrdí, že jestliže žádný z vyhledávacích výrazů nesouvisí s předchůdcem osoby uvedené v bodě II odst. 4 písm. b) přílohy napadeného rozhodnutí ani s jeho funkcemi ve společnosti Lagardère, vede jeho použití v jeho údajích nutně k nalezení dokumentů, které nemají s šetřením žádnou souvislost.

292

Žalobkyně však nezpochybňuje skutečnost, že vyhledávací výrazy souvisejí s osobou uvedenou v bodě II odst. 4 písm. b) přílohy napadeného rozhodnutí.

293

Navíc, ačkoli žalobkyně zpochybňuje nezbytnost určitých vyhledávacích výrazů ve smyslu souvislosti mezi žádostí o informace a podezřením z protiprávního jednání, omezuje se v žalobě na tvrzení, že použití uvedených výrazů vede k nalezení četných dokumentů, které nemají žádnou souvislost s šetřením. Neprokázala však, že by existovaly vhodnější vyhledávací výrazy, které by umožnily dosáhnout legitimních cílů sledovaných napadeným rozhodnutím. Za těchto okolností žalobkyně neprokázala, že tyto vyhledávací výrazy nejsou nezbytné.

294

Pokud jde o argument, podle něhož Komise nepředložila žádné důkazy, které by umožňovaly předpokládat zapojení společnosti Vivendi do příchodu osoby uvedené v bodě II odst. 4 písm. n) přílohy napadeného rozhodnutí do společnosti Lagardère v dubnu 2020, když společnost Vivendi držela podíl ve výši pouhého 1 % v kapitálu žalobkyně, je třeba poznamenat, že z žalobní odpovědi vyplývá, že Komise disponuje indiciemi, podle nichž byl přesun této osoby spojen s plánovaným spojením. Z toho vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že tyto vyhledávací výrazy nebyly nezbytné.

295

Argumenty žalobkyně, podle nichž by existovala stejně vhodná, avšak méně omezující opatření k dosažení legitimních cílů šetření, postrádají přesnost a nejsou dostatečně podloženy.

296

Zaprvé, ačkoli žalobkyně tvrdí, že Komise mohla zvolit méně omezující opatření, aniž by tím byly dotčeny cíle šetření, uvádí pouze jednu kombinaci vyhledávacích výrazů, která podle ní mohla nahradit vyhledávací výrazy stanovené v napadeném rozhodnutí. Jedná se o doplnění výrazu „CNews“, což je název francouzské zpravodajské stanice, k vyhledávacím výrazům „[část příjmení] OR [část příjmení] * OR NS“. Žalobkyně však nevysvětluje, z jakých důvodů by přidání slova „CNews“ představovalo stejně vhodné, avšak méně omezující opatření k dosažení cíle šetření Komise.

297

Zadruhé, pokud jde o tvrzení, že Komise mohla individualizovat seznam vyhledávacích výrazů, jak to učinila v žádosti o informace ze dne 5. prosince 2022, je třeba poznamenat, že na rozdíl od napadeného rozhodnutí se zaprvé uvedená žádost týkala schválení navrhovaného spojení. Zadruhé žalobkyně neposkytla žádné další vysvětlení toho, jaké vyhledávací výrazy by byly vhodné.

298

Zatřetí, pokud jde o použití vyhledávacích výrazů „[křestní jméno]“ a „[příjmení]“ v kombinaci s výrazem „Vivendi“, skutečnost, že osoba uvedená v bodě II odst. 4 písm. b) přílohy napadeného rozhodnutí zasedá v představenstvu po boku zástupce společnosti Vivendi, nemůže dokázat, že by existovalo jiné, stejně vhodné opatření k dosažení cílů šetření. Totéž platí i pro tvrzení, že použití kombinace vyhledávacích výrazů týkajících se nástupů, přijetí do zaměstnání nebo jmenování určitých dotčených osob v jejich vlastních dokumentech vede k identifikaci všech dokumentů těchto osob, v nichž by byl zkoumán nástup, přijetí do zaměstnání nebo jmenování jakékoli osoby do jakékoli funkce.

299

Začtvrté tvrzení, že je nepřiměřené požadovat, aby žalobkyně poskytla celý řetězec komunikace, pokud by pouze jedna zpráva z této konverzace odpovídala vyhledávacím výrazům, musí být odmítnuto, neboť kontext informace může usnadnit její pochopení ze strany Komise a objasnit její relevanci pro účely šetření.

300

Zapáté žalobkyně tvrdí, že použití určitých vyhledávacích výrazů po celé dotčené období je nepřiměřené. Toto tvrzení je třeba odmítnout, neboť z napadeného rozhodnutí vyplývá zejména to, že Komise vyšetřuje výběr všech titulních stran časopisů Paris Match a JDD-Magazine, a nikoli pouze těch, které se týkají určitých dat.

301

Pokud jde o odchod a nástupy osob uvedených v bodě III odst. 6 písm. d) přílohy napadeného rozhodnutí a konkrétních událostí, jako je projekt týkající se nabídky na odkup amerického vydavatelství Simon & Schuster a spor Margot, i když nelze vyloučit, že použití vyhledávacích kritérií mohlo být omezeno na konkrétní období, kratší než dotčené období, žalobkyně před Tribunálem neuvedla, jaký by byl rozsah tohoto alternativního období a jaký dopad by měl navrhovaný přístup na množství požadovaných dokumentů, a tedy na její pracovní zatížení.

302

Třetí výtku je proto třeba zamítnout.

303

Ve čtvrté výtce žalobkyně tvrdí, že žádost o poskytnutí veškeré komunikace, která proběhla v dotčeném období mezi osobami uvedenými v bodě II odst. 4 písm. a) a c) přílohy napadeného rozhodnutí, je nepřiměřená, neboť převážná většina této komunikace nesouvisí s předmětem šetření.

304

Podle žalobkyně mohla Komise zvolit méně omezující opatření a omezit tuto žádost pomocí vyhledávacích výrazů, což by vedlo k identifikaci 765 dokumentů namísto 4939.

305

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

306

Ze spisu vyplývá, že osoba uvedená v bodě II odst. 4 písm. a) přílohy napadeného rozhodnutí je ředitelem dceřiné společnosti Lagardère, která je součástí zpravodajského poolu skupiny Lagardère a osoba uvedená v bodě II odst. 4 písm. c) přílohy tohoto rozhodnutí je generální ředitelkou jiné dceřiné společnosti Lagardère, která je součástí rozhlasového poolu. Z bodu 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 9 výše) navíc vyplývá, že šetření Komise se týká zejména programů audiovizuálních subjektů, rozhlasového programového schématu, jmenování a odchodů novinářů v rámci publikací a redakčních rozhodnutí časopisů. Obě dotčené osoby jsou členy výkonného výboru skupiny Lagardère.

307

Je třeba konstatovat stejně jako Komise, že osoby uvedené v bodě II odst. 4 písm. a) a c) přílohy napadeného rozhodnutí zastávají vysoké funkce v oblasti, která je pro šetření Komise klíčová, takže požadované dokumenty mají nezbytný a přiměřený charakter ve smyslu judikatury citované v bodě 271 výše.

308

Toto zjištění nezpochybňuje tvrzení žalobkyně, že by byla nucena mezi 4939 dokumenty identifikovat komunikaci mezi advokátem a klientem a citlivé osobní údaje. V této souvislosti je třeba připomenout, že skutečnost, že by žalobkyně byla nucena poskytnout velký počet dokumentů, neumožňuje zpochybnit nezbytnost těchto dokumentů pro šetření Komise. I kdybychom předpokládali, že pracovní zatížení vyplývající z tohoto aspektu napadeného rozhodnutí je značné, žalobkyně neprokázala, že by bylo nepřiměřené vzhledem k potřebám šetření, ani že by existovala méně omezující metoda k dosažení jeho cílů. Napadené rozhodnutí navíc stanoví procesní záruky na ochranu komunikace mezi advokátem a klientem a citlivých osobních údajů.

309

Z toho vyplývá, že čtvrtou výtku je třeba zamítnout.

310

V páté výtce žalobkyně tvrdí, že dotčené období je nepřiměřené v tom, že začíná dnem 1. ledna 2020 namísto 30. června 2021. Zaprvé bylo navrhované spojení oznámeno až v září 2021, tedy rok a devět měsíců po začátku období stanoveného Komisí, tj. dne 1. ledna 2020. Zadruhé se témata, která jsou pro Komisi předmětem zájmu, vztahují k událostem, k nimž došlo nejdříve v létě 2021.

311

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

312

Je třeba připomenout, že nařízení č. 139/2004 ukládá Komisi povinnost zajistit, aby žádné spojení s významem pro celé Společenství nebylo v rozporu s článkem 7 nařízení č. 139/2004 oznámeno a schváleno před tím, než bude uskutečněno.

313

Z bodu 84 výše vyplývá, že účelem šetření Komise je shromáždit informace za účelem posouzení, zda společnost Vivendi uplatňovala na společnost Lagardère rozhodující vliv, který by mohl představovat porušení oznamovací povinnosti nebo porušení povinnosti pozastavit uskutečnění spojení.

314

S ohledem na skutečnost, že k prvnímu nabytí podílu společnosti Vivendi na kapitálu společnosti Lagardère došlo v březnu 2020, mohla Komise ke dni vydání napadeného rozhodnutí důvodně předpokládat, že informace týkající se období od 1. ledna 2020 jí pomohou určit existenci tohoto protiprávního jednání, zejména tím, že by tyto informace usnadnily správné pochopení všech událostí a kontextu, v němž k nim došlo. Ze spisu navíc vyplývá, že Komise vyšetřuje jmenování osob blízkých osobě uvedené v bodě III odst. 7 písm. b) přílohy napadeného rozhodnutí v březnu 2020 do řídících orgánů společnosti Lagardère a přesun osoby uvedené v bodě II odst. 4 písm. n) přílohy napadeného rozhodnutí v dubnu 2020 ze společnosti skupiny Vivendi do skupiny Lagardère.

315

Z toho vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že je napadené rozhodnutí nepřiměřené v tom, že dotčené období začíná dne 1. ledna 2020.

316

Pátou výtku je proto třeba zamítnout.

317

Žalobkyně tvrdí, že stanovená lhůta pro odpověď, původně určená na 27. října 2023 a následně prodloužená do 1. prosince 2023, je nepřiměřená, neboť je příliš krátká na to, aby jí umožnila vyřídit všechny žádosti Komise, a není odůvodněna potřebami šetření.

318

Je třeba konstatovat stejně jako Komise, že dne 20. října 2023 žalobkyně požádala o prodloužení lhůty o deset týdnů, čímž se celková lhůta prodloužila na více než tři měsíce. Kromě toho byla lhůta původně stanovená na 27. října 2023 prodloužena nejprve do 1. prosince 2023 a poté do 7. února 2024. Žalobkyně tedy měla k dispozici delší lhůtu, než považovala za nezbytnou k poskytnutí úplné odpovědi v reakci na napadené rozhodnutí, což ostatně nezpochybňuje.

319

Šestou výtku je proto třeba zamítnout, aniž je nutné rozhodovat o námitce nepřípustnosti, kterou v této souvislosti vznesla Komise.

320

Co se týče údajného porušení obecné zásady práva Unie, která stanoví ochranu před zásahy veřejné moci do soukromí fyzické nebo právnické osoby, namítaného v rámci tohoto žalobního důvodu, je třeba konstatovat, že žalobkyně nepředkládá žádný samostatný argument na svou podporu, který by byl odlišný od argumentů předložených na podporu porušení zásady proporcionality. Tuto výtku je proto třeba zamítnout.

321

Druhou část šestého žalobního důvodu, jakož i tudíž šestý žalobní důvod v plném rozsahu je tedy třeba zamítnout.

322

Vzhledem k tomu, že všechny žalobní důvody vznesené žalobkyní byly zamítnuty, je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu.

323

Podle článku 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí, včetně nákladů souvisejících s řízeními o předběžných opatřeních zapsanými do rejstříku pod čísly T‑1119/23 R, C‑89/24 P(R)-R, C‑89/24 P(R), T‑1119/23 R-RENV a T‑1119/23 RIII.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát zasedající v kolegiu o pěti soudcích)

rozhodl takto: